Heraclea 280 př. Kr. - Bitva, předtím a poté

Michal Pisko

Bitva u Heraclea, která se odehrála v roce 280 př. Kr., byla pouhou předzvěstí celého následujícího století, století, které se mělo nést ve znamení překotného rozvoje a rozpínavosti Římské republiky, století navždy poznamenaného nesčetnými krvavými bitvami, století, které dalo historii světoznámá jména Římských, Kartaginských a Řeckých vojevůdců a nejznámější konflikt antického světa, Punské války. V bitvě u Heraclea se střetly dvě naprosto rovnocenné, přitom však diametrálně odlišné, armády. Základem spojenecké řecké armády, pod vedením Pyrrha, byl těžce obrněný hoplít, bojující v těsné formaci falangy. Naproti tomu, Římané spoléhali na volnější a pohyblivější uspořádání šachovnicově rozmístěných manipul, dovolujících mnohem větší taktickou pružnost.

Ačkoli první střety mezi rozdílnými přístupy k organizaci vojska zprvu přinášely hořká vítězství falangy, odtud i pojem 'Pyrrhovo vítězství', postupem času se převaha legií pod vedením zkušených vojevůdců projevila naplno. Řekové a Makedonci však, pravděpodobně z důvodů tradic a vžitého přesvědčení, že jen pomocí falang zvítězili v Řecko-Perských válkách a podrobili si za vlády Alexandra Makedonského polovinu světa, přes očividné nedostatky nezměnili svůj taktický přístup a stále slepě věřili v sílu falang, až do osudných bitev u Kynoskefalai (197 př. Kr.) a u Pydny (168 př. Kr.).

Pyrrhus

Pyrrhus se narodil roku 318 př. Kr., jako královský nástupce, jediný syn Aeacida, krále Epiru. Brzy po jeho narození však v Epiru vypuklo povstání a Pyrrhův otec byl zabit svými odpůrci. Malého Pyrrha však oddaní sloužící zachránili a odnesli do bezpečí. Útočiště jim poskytl vládce Illyrie, Glaucias, který podle pověstí spatřil při jejich příchodu božské znamení. Král svěřil Pyrrha do opatrování své vlastní ženě a nevydal ho, ani když Cassander, vůdce povstání v Epiru, nabídl za jeho hlavu 200 talentů.

Čas plynul a Pyrrhus pomalu rostl. Glaucias byl natolik přesvědčen o Pyrrhově boží přízni, že ho ve 12 letech s pomocí své armády dosadil zpět na Epirský trůn. Celý Pyrrhův život by bylo možné přirovnat k veliké houpačce. Jednou jsi dole a jednou nahoře! V sedmnácti letech na malou chvíli opustil Epirus, aby se zúčastnil svatby jednoho z Glauciových synů, se kterými vyrůstal, a jeho nepřátelé se ihned chopili příležitosti a opět zosnovali nové povstání. Bezradný Pyrrhus se o pomoc a útočiště obrátil k manželovi své sestry, Demetriovi.

Po Demetriově boku se Pyrrhus zúčastnil bitvy u Ipsu (301 př. Kr.), kde přes své mládí vynikl svou odvahou a bojovými schopnostmi. Na základě úmluvy mezi Demetriem a Ptolemaiem byl Pyrrhus vydán do Egypta jako urozené rukojmí a zástava smluv. Ptolemaios si Pyrrha pro jeho odvahu a zručnost velmi oblíbil a dal mu za ženu jednu ze svých nevlastních dcer. S Ptolemaiovou podporou Pyrrhus sestavil vojsko a vydal se zpět do své rodné vlasti, požadovat své dědičné právo.

Po mnoha úskalích opět Pyrrhus spočinul na Epirotském trůnu. Od té chvíle začal spřádat mnohé plány a sny, které ho nakonec přivedly i do přímého střetu s Demetriem o Makedonský trůn. Po mnoha letech válek Pyrrhus dovedl své tažení do vítězného konce a byl prohlášen Makedonským králem. Stal se velmi oblíbeným vůdcem, přezdívaným Epirotský orel. Makedonský trůn však Pyrrhovi nebyl souzen a po krátké vládě byl nucen jen s hrstkou věrných vojáků ustoupit zpět do Epiru. Osud mu dal příležitost v klidu vládnout svému malému království, ale Pyrrhus byl myšlenkami jinde, ve vidinách slávy a mnoha vítězství.

Řím

Římská republika pomalu, ale jistě, upevňovala a rozšiřovala svou pozici na Apeninském poloostrově. Nevyhnutelně se blížilo střetnutí s řeckými a kartaginskými koloniemi na jihu poloostrova a Sicílii. Největším a nejsilnějším řeckým městským státem na jihu Apeninského poloostrova byl v té době Tarent, ke kterému ostatní řecké kolonie vzhlížely coby ke svému vůdčímu městu. Počáteční neshody mezi Římem a řeckými koloniemi ukončila roku 302 př. Kr. vzájemná dohoda o respektování zájmů obou stran. Křehká dohoda, která neměla trvat věčně...

Roku 283 př. Kr. vyvstaly nové problémy. Některá řecká města, která se cítila být v ohrožení útoky Lukánců a Bruttinců, se v nedůvěře k Tarentu obrátila o pomoc k Římu. Římané neváhali ani okamžik a poskytli Řekům rychlou a efektivní pomoc. V Tarentu převládlo mínění, že jde o formální porušení dřívější dohody. Ostré vystoupení proti Římu, zadržení římských občanů a ponížení římského vyslance na sebe nedalo dlouho čekat. Řím vyhlásil válku. Tarenťané ztratili hlavu, popudili proti Římu ostatní řecká města a připravili se na válku.

Bylo častým zvykem, že městské státy Magna Graecia se obracely o pomoc na některé krále a žoldnéřská vojska. Tarenťané se obrátili na Pyrrha a vyslali k němu svého ambasadora, který Pyrrhovi přislíbil velkou podporu ze stran Lukánců, Samnitů a Tarentinců, čítající 20000 jezdců a 350000 pěšáků. Příslib takového vojska Pyrrha nejen přesvědčil, ale přímo nadchl. Pyrrhus nepřijal žádost o pomoc z dobročinných nebo patriotistických pohnutek, ale, jak vyplývá z jeho rozhovu se svým přítelem Cineasem, z vidiny moci. Pyrrhovy sny o velké říši na západě, která by se mohla rovnat východním říším Ptolemaiovců a Seleucidů, se zdály být reálné. Jak moc se mýlil!

Pyrrhus nejprve vyslal do Tarentu Cinea, doprovázeného 3000 muži. Brzy poté z Tarentu připlulo mnoho lodí, na které Pyrrhus nalodil své vojsko. Jediné záznamy o síle vojska jsou obsaženy v Plutarchovi - 3000 jezdců, 20000 pěšáků, 2000 krétských lučištníků, 500 rhódských prakovníků a 20 válečných slonů.

Jednotky a taktika

Vojsko, které s sebou Pyrrhus přivezl na italskou půdu, se příliš nelišilo od klasických vojsk řeckých městských států té doby. Taková vojska do značné míry kopírovala složení a organizaci armády, kterou zavedl Filip Makedonský a k dokonalosti dovedl jeho syn Alexandr Veliký. Základem takové armády byl těžce obrněný hoplíta, bojující v těsné formaci falangy. Síla a jistota falangy vytvářela odrazový můstek pro bleskové útoky dokonale vycvičených jednotek jízdy, podporovaných pohyblivými jednotkami lehké pěchoty. Nedílnou součástí všech armád "Nástupnických států" byli i váleční sloni, kterým je připisována velká zásluha na Pyrrhových vítězstvích.

Falanga byla hluboká formace těžce vyzbrojených vojáků, bojujících dlouhými kopí, píkami a meči. Obvyklou součástí výstroje byla přilba, velký kruhový štít zvaný hoplon (odtud název hoplíta), chrániče holení a různé druhy brnění. Někteří vojáci si mohli dovolit kovové brnění, jiní nosili brnění složené z několika vrstev silného plátna či kůže. Historie byla svědkem mnoha menších či větších úprav ve výstroji a výzbroji hoplítů, nakonec však převládl trend neustálého prodlužování pík, až na neuvěřitelných 7 metrů! Takto dlouhá zbraň sice zaručovala, že nepřátelé nejsou schopni při čelním střetu svými mnohem kratšími zbraněmi falangisty nikterak ohrozit, na druhou stranu s takto dlouhými zbraněmi byla manipulace již značně obtížná a falanga byla takřka nepohyblivá. Poté již nebylo problémem falangu obejít a napadnout z boku či zezadu. Hoplíti byli nejčastěji seřazeni do pochodového čtvercového útvaru (syntagma) 16x16 mužů, čítajícího celkem 265 bojovníků. Těsně před střetem vojáci ze zadních řad postoupili mezerami kupředu a vytvořili sevřenou formaci hlubokou 8 řad. V této formaci falanga již mohla postupovat pouze kupředu, jakékoli manévrování bylo nesmírně obtížné.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat jednotkám řecké (makedonské) jízdy. Bojový styl a výzbroj těchto jednotek se značně odlišovala od standardních jednotek jízdy té doby. Zatímco jiné jednotky preferovaly styl 'udeř a uteč', ostřelování nepřátel z povzdálí luky a vrhacími kopí a rychlý ústup před dotírajícími nepřáteli, jednotky makedonské jízdy byly speciálně vycvičeny a vyzbrojeny pro boj zblízka. Traduje se, že jednotky královské družiny (pozn. v překladu knihy Válečníci a války ve starověku a středověku od Donalda Featherstonea pravděpodobně doško k omylu, kdy výraz companions byl přeložen jako kompánci!) byly schopné roztrhnout a prorazit při čelím útoku i pevně semknutou falangu ježící se píkami! Mezi nejznámější jednotky tohoto druhu patří jednotky královské družiny (hetairoi) a thesálská jízda. Zatímco jednotky královské družiny využívaly přednosti klínové formace, thesálská jízda vyvinula jedinečnou formaci tvaru kosočtverce, rhomboid, s velitelem v každém rohu formace. Jednotka pak mohla snadno změnit směr i při velmi rychlé jízdě, vojáci prostě následovali jen jiného velitele. Jezdci většinou do bitvy oblékali přilbu, bronzový kyrys a chrániče holení. Hlavní zbraní byl xyston (3 metry dlouhé jezdecké kopí) a meč. Jezdci byli organizováni do oddílů (ilai) čítajících 200 mužů.

Ačkoli hlavní zbraní Alexandra Makedonského a jeho nástupců byla jízda, lehká pěchota hrála neodmyslitelnou úlohu při zajišťování pružného spojovacího článku mezi pomalou falangou a rychle se pohybujícími oddíly jízdy. Mezi nejznámější jednotky lehké pěchoty patřili Thráčtí peltasti, kteří získali své označní podle štítu tvaru půlměsíce. Vyzbrojeni byli několika krátkými vrhacími kopí. Jednotky lehké pěchoty upřednostňovaly rozptýlenou formaci, kde jednotliví muži byli obtížnějším cílem než pevně semknuté řady jiných oddílů. V průběhu staletí se ukázalo, jak nezbytná je podpora falangy oddíly lehké pěchoty a jízdy. Příkladem může být bitva u Lachaien, kde byla výborně vycvičená jednotka Sparťanských hoplítů rozprášena útokem lehké pěchoty na nechráněný bok formace.

Armády 'Nástupnických států' do svých řad často najímaly jednotky žoldnéřů. Mezi nejznámější žoldnéřské jednotky ve službách Pyrrha byli rhódští prakovníci a krétští lukostřelci. Kréta byla lukostřelbou vyhlášená. Krétští lukostřelci používali kompozitní luk, ale byli vyzbrojeni i meči a štíty (velmi netradiční pro lukostřelce) a byli schopni se i účinně účastnit boje zblízka. Na bitevním poli se tyto jednotky daly snadno rozpoznat podle červených tunik, které vojáci nosili.

Nedílnou součástí všech armád 'Nástupnických států' byli i váleční sloni, kterým je připisována velká zásluha na Pyrrhových vítězstvích. Hlavní výhodou slonů byla jejich velikost a hrůzostrašný vzhled. S výhodou byli užíváni proti jednotkám jízdy. Koně se při pohledu na slony a troubení slonů plašili a odmítali poslušnost. Útočná síla slonů byla ještě zvýšena přidáním bitevních věží na jejich záda, které byly schopné pojmout zprvu dva a později až čtyři muže. Váleční sloni byli velmi obávanou, ale i nevyzpytatelnou zbraní. Zranění sloni byli často obráceni na útěk a mnohdy prorazili vlastními řadami a způsobili v nich zmatek.

Římská armáda okolo roku 280 př. Kr. již začínala nabývat podoby, ve které se nejvíce proslavila a dosáhla největších úspěchů. Standardní konzulární armáda (vedená konzulem) se skládala ze čtyř římských legií a čtyř spojeneckých legií (legie sestavené v podrobených provinciích). Ke každé legii byl připojen malý oddíl jízdy (300 jezdců). Základním stavebním kamenem legie byly oddíly 120 mužů, tzv manipuly. Legie postupovala do bitvy ve čtyřech šachovnicově uspořádaných řadách.

Přední řadu tvořili velites, lehká pěchota, nejmladší a nejchudší muži, kteří si nemohli dovolit nákladnou výzbroj. Velites postupovali v rozptýlené formaci a rozrušovali nepřátelské řady vrháním krátkých oštěpů. Po spotřebování všech oštěpů se stáhli mezerami mezi následujícími řadami manipul a více se do bitvy nezapojovali.

První skutečnou bojovou řadu tvořilo 10 manipul hastati. Výborně vycvičení a dobře vyzbrojení vojáci. Hastati se chránili oválným štítem a oblékali helmu, bronzové brnění a chrániče holení. Do bitvy šli vyzbrojeni dvěma pily a mečem pro boj zblízka. V roce 280 př. Kr. však římská armáda ještě nepřijala do výzbroje krátký španělský meč (gladius hispanicus), který se později stal nedílnou součástí pravidelné výzbroje legionářů. Jednotky římských hastati v boji užívaly speciální, těžká vrhací kopí, tzv. pila. Legionáři při svém útoku vrhali ze vzdálenosti 20 kroků svá pila na nepřátelské řady, s cílem je před střetem oslabit. Následně tasili meče a vrhli se do boje zblízka. Pilum mělo železný, ostrý hrot spojený s těžkou dřevěnou násadou tenkým dříkem z měkkého železa. Po dopadu a zabodnutí se dřík vahou násady ohnul, čímž došlo k znehodnocení pila a nepřátelé nemohli pilum metat zpět. Také po zabodnutí do štítu se dřík uhnul, s hrotem uvězněným ve štítě. Těžké pilum tak zůstalo viset na štítě, čímž omezovalo či znemožňovalo nositeli štít používat.

Další řadu formovalo 10 manipul principes. Principes byli vyzbrojeni podobně jako Hastati. Principes se mohli bránit oválným štítem a oblékali helmu, bronzové brnění a chrániče holení. V době bitvy u Heraclea však ještě pila nebyla standardní výbavou všech legionářů. Principes proto v boji používali kopí nebo meč.

Poslední bojovou linií legie byli triari. Nejstarší vojáci v legii, veteráni. Často bývali ponecháváni na stráži v táboře a bitvy se neúčastnili. Triari byli vyzbrojeni naprosto stejně, jako Principes. V boji používali kopí nebo meč. Každá legie obsahovala pouze poloviční množství triari, oproti hastati a principes, 600 mužů. Častokráte byly oddíly triari vyčleněny z legií a zformováni do větších celků.

Bitva vždy započínala útokem velites. Poté, co velites vyčerpali svá vrhací kopí se stáhli mezerami mezi manipulami následujících řad. Následoval útok hastati. Hastati nejprve oslabili nepřítele zničující smrští svých pil a následně tasili meče a vrhli se do boje zblízka. Pokud se ani této řadě nepodařilo prorazit linie nepřátel, stáhly se jednotlivé manipuly mezerami mezi řadou principes do bezpečí a tíhu útoku převzali principes. Zřídka kdy došlo i na útok triari! Římská pěchota byla velmi disciplinovanou a extrémně kvalitní bojovou silou. Málokterý nepřítel dokázal soustředěnému útoku legionářů odolat.

Nejbohatší muži nejčastěji skončili v kontingentu jízdy, který čítal okolo 300 mužů. Římská kavalérie v době bitvy u Heraclea byla vyzbrojena kulatým štítem a dlouhým kopím. Základním úkolem oddílů jízdy bylo chránit boky legie před nepřátelskou jízdou po tak dlouhou dobu, dokud si legionáři neproklesí cestu skrz řady nepřátel a nestrhnou tak vítězství na stranu Říma.

Dá se předpokládat, že vojsko během svého pochodu rekrutovalo další pomocné oddíly z řad spojenců. Na druhou stranu některé oddíly byly dozajista ponechány v Lukánii a Apulii na stráži hlídkovat, udržovat pořádek a odstrašovat od případné vzpoury. Rekrutovány byly především pomocné oddíly lehké pěchoty a lehké jízdy.

Bitva

Římané narychlo sestavili tři konzulární armády a započali systematicky drtit jednoho po druhém spojence Tarentu. Mezitím Pyrrhus přes nepřízeň počasí přeplul se svým vojskem Jaderské moře a hrdě prošel branami města Tarent. Zde zažil své prvé, veliké zklamání. Tarent rozhodně nevypadal jako město, chystající se na válku. Tarenťané nebyli připraveni chránit ani sebe, natož své sousedy. Slibovaná podpora ze strany Tarentských nikde! Pyrrhus byl nucen učinit první, velmi neoblíbený krok. Uzavřel všechna veřejná místa ve městě, zakázal oslavy, vyhlásil stanné právo a zahájil odvody do armády, kterými doufal doplnit jednotky nezbytně nutné pro vedení války. Pyrrhus se v podstatě jmenoval diktátorem! Prvotní nadšení Řeků z Pyrrhova příjezdu rychle ochablo!

Brzy po svém příjezdu získal Pyrrhus informace o pohybu nepřátel. Zvědové hlásili, že silná konzulární armáda pod vedením konzula Publia Laevinia postupuje Lucánií a ohrožuje malé přístavní obchodní město Heraclea, významného člena protiřímské koalice. Ačkoli ještě nedorazily slíbené posily, které však dorazit neměly, Pyrrhus se rozhodl jednat. Byl čas na první akci, jejíž úspěch, jak Pyrrhus doufal, přesvědčí nerozhodné provincie k rebelii proti Římu a podpoře řecké koalice. Shromáždil své vojsko a tarentské odvedence a vydal se na pochod.

Pyrrhus přispěchal k městu Heraclea a rozkázal vybudovat tábor na levém břehu řeky Siris. Římané byli Pyrrhovým opevněným táborem natolik ohromeni, že jej později okopírovali a hojně využívali. Římané také postoupili a utábořili se na opačném břehu řeky. Pyrhus se osobně vydal na obhlídku nepřátelského tábora. Podle Plutarcha prohlásil Pyrrhus ve chvíli, kdy uviděl nepřátelský tábor, ke svému příteli Megaclesovi: 'To, co vidím, nejsou obyčejní barbaři, ale dobře organizovaná armády.' Pyrrhova slova jen dokládají, jak nedostatečné byly Pyrrhovy počáteční informace o nepříteli, kterému měl čelit. Pyrrhus byl nyní opatrnější a rozhodl se vyčkat na slibované posily. Z opatrnosti vyslal k řece jednotky lehké pěchoty, aby odrazily případný pokus Římanů o překročení řeky.

Římané útočí na předsunuté hlídky Pyrrhovy armády

Římané však byli nezvykle odvážní a odhodlaní se vypořádat s vetřelcem na své půdě jednou a pro vždy. Konzul Laevinius, dychtivý úspěchu, vydal brzy z rána rozkaz k překročení řeky a útoku. Neočekával problémy a mylně předpokládal, že se s Pyrrhovou armádou vypořádá stejně snadno, jako předtím s tarentskou milicí. Zatímco pěchota postupovala přímo přes řeku, jízdní oddíly konzul vyslal k brodům po a proti proudu. Předsunuté oddíly Pyrrhovy lehké pěchoty byly brzy nuceny pod tlakem křídelního útoku jízdních oddílů ustoupit. Překvapený Pyrrhus vydal svým pobočníkům rozkaz sešikovat falangy a sám v čele svých elitních jízdních oddílů vyrazil do protiútoku. Bitva se rozhořela naplno!

Pyrrhův protiútok elitními oddíly jízdy

Pyrrhus se odvážně v čele svých elitních oddílů vrhl do útoku. Okamžitě byl uvržen do víru bitvy, řinčení zbraní, řičení koní a sténání raněných. Pyrrhus byl ve svém zářivém brnění a jedinečně zdobené helmě nepřehlédnutelný. Římský kapitán jménem Oplacus se pokusil Pyrrha neúspěšně napadnout. Pyrrhův pobočník Leonnatus si útočníka včas povšiml a zastavil ho. Pobočníci Pyrrha poté přesvědčili, aby své brnění vyměnil s Megaclesem. Megacles, takto vystrojený, se navrátil do čelní řady útoku a řecká jízda se udržela.

Falanga útočí, jízdní oddíly bojují nerozhodně

Římanův se však podařilo zabezpečit přechod přes řeku. Legionáři se brodili na mnoha místech a hrozilo, že bitva bude ztracena. Pyrrhus se vrátil k táboru a rozkázal falangám přejít do útoku. Slony ponechal v záloze, aby byli připraveni do kritické okamžiků bitvy. Falanga se s hrozivým křikem vrhla na čelní manipuly postupujících legií. Následoval neúprosný souboj, bitevní pole se změnilo v nespoutané moře přelévajících se vln. Falanga přestála divokou smršť pil a střetla se s hastati. Boj byl vyrovnaný a na obou stranách částečně bezradný. Římané se nedokázali přes hradbu pík přiblížit ke zkušeným makedonským veteránům a ohrozit je svými krátkými meči, na druhou stranu kdykoli falangisté zahnali některou manipulu na útěk, nemohli jí pronásledovat, neboť by tak narušili kompaktní řadu a vystavili se nebezpečí.

Drtivý útok slonů po křídlech

Boj byl vyrovnaný až do chvíle, kdy Říman Dexous usmrtil Megaclese a strhl jeho přilbu. Zatímco Římané provolávali slávu nad smrtí domnělého Pyrrha a s novou vervou se vrhli do útoku, Řekové začali propadat panice a ustupovat. Osud bitvy byl na vážkách. Pyrrhus předjel před řady svých vojáků a sundal si helmu, aby ho všichni poznali. Pyrrhovi vojáci se vrátili do bitvy a obnovili svůj tlak na římské legionáře. Pyrrhus využil této chvíle, aby povolal do útoku i své slony.

Závěrečný útok proti římským legiím

Koně Římanů se před útočícími slony plašili a Pyrrhus získal brzy převahu na obou křídlech, která byla nyní uvolněna k útoku na hlavní tělo nepřátelské armády. Thesálská jízda začala drtit legionáře a brzy se celá římská armáda obrátila na útěk. Pyrrhus nařídil pronásledování. Náhodou však byl zraněn jeden z Pyrrhových slonů, který se splašil a prorazil zpět řadami vlastní falangy. Pronásledování se zastavilo. Značné části římského vojska se podařilo ustoupit.

Po bitvě

Pyrrhus zvítězil, ale za cenu vysokých ztrát. Nejbolestivější byly ztráty v řadách zkušených veteránů a důstojníků, kteří vedli útok. Mnozí z nich byli Pyrrhovými dlouholetými společníky. Římané dokázali své ztráty brzy nahradit, Pyrrhus neměl odkud. Uvádí se rozdílné údaje v počtu padlých. Podle Dionysia padlo u Heraclea 15000 Římanů a 13000 Řeků, podle Hieronyma 7000 Římanů a 4000 Řeků. Trpké vítězství, které však ve svých důsledcích znamenalo prohru. Na památku Pyrrhova boje se vžilo rčení 'Pyrrhovo vítězství'.

Pyrrhus, jako jeden z mnoha dalších, hrubě podcenil vytrvalost a odhodlanost Římanů. Věřil, že porážka Římanů přivede další města a province v područí Říma k rebelii a povstání. Nestalo se tak! Římané věděli, jak si obsazené provincie k sobě připoutat. Na jedné straně poskytovali loajálním provincím rozvoj, ochranu a podporu, na stranu druhou veškeré pokusy o rebelii trestali tvrdě a nemilosrdně vypalováním celých měst, zotročováním odpůrců a krutými popravami.

Jen v krátkosti se zmíním o letech, která následovala, neboť předpokládám, že k některé z dalších Pyrrhových bitev se časem ještě společně vrátíme. Pyrrhus se nedočkal své toužebně očekávané podpory ze strany spojenců. Přesto se o rok později znovu střetl s Římany v bitvě u Ascula. Opět se štěstím zvítězil, ale opět za cenu těžkých ztrát ve vlastních řadách. Cineas téměř dohodl s Římem příměří, ale jeho vyjednávání zkazila iniciativa Kartaginců, kteří se rozhodli Řím podpořit v boji proti Pyrrhovi. Za stavu křehké stability a bezpečí Tarentu a jeho spojenců se rozhodl vyslyšet volání Řeků na Sicílii, kteří byli těžce utlačováni Kartaginci. Téměř se mu podařilo dobýt celou Sicílii, aby v několika následujících letech o ni opět přišel. Když Římané opět začili útočit proti řeckým zájmům v jižní Itálii, vrátil se Pyrrhus na pomoc svým dřívějším spojencům již jen s hrstkou svých nejvěrnějších. Roku 275 př. Kr. se Římanům konečně podařilo Pyrrha porazit v bitvě u Beneventa. To byl konec Pyrrhových plánů na vybudování velké říše na západě. Brzy zbytky svých sil nalodil a vrátil se zpět do Epiru. Pyrrhova slova na rozloučenou byla téměř prorocká: 'Jak skvělé bitevní pole opouštím a přenechávám Římanům a Kartagincům!' Tarent padl do rukou Římanů roku 272 př. Kr. Konec Pyrrha byl poněkud neslavný a neheroický. Pyrrhus se pokusil znovu dobýt část Řecka. Podle jedné z verzí Pyrrhovy smrti ho při boji o Argos v úzkých uličkách města zasáhla neznámá žena střešní taškou tak nešťastně, že Pyrrha omráčila. Nepřátelé pak bezmocného Pyrrha snadno usmrtili.

Použité materiály:

• Plutach: Life of Pyrrhus