Čtenáři milují dobré konce

Pavel Musiol

Osamělý kladný hrdina jel pomalu liduprázdnou pustinou. Kopyta jeho koně zvučně klepala po starobylé dlážděné cestě. Kůň i jezdec byli už jízdou notně unaveni, jeliť bez odpočinku již sedm dní a sedm nocí. Obyčejný smrtelník by už dávno podlehl pokušení a zastavil by v nějakém motelu u cesty, aby osvěžil své tělo několikahodinovým spánkem. Dokonce i našeho kladnéhu hrdinu ďábel občas ponoukal, aby zastavil u nejbližší hospody. Naštěstí Kodex Kladných Hrdinů hovořil jasně. Nesluší se, aby udatný a v boji se zlem zocelený rytíř přiznal, že je po sedmi dnech v sedle přece jen trochu unaven. Takto se totiž vykládal verš, který byl nesmazatelně zapsán v hrdinově ušlechtilém srdci:

"KLADNÝ HRDINA NECHŤ NEZNÁ ODPOČINKU

NEÚNAVNĚ AŤ BOJUJE

SE ZLEM SVĚTA A JEHO NEPRAVOSTÍ"

Jenže byl na cestě ze Střelova již celých sedm dní a sedm nocí a dosud se s ničím špatným nesetkal. Žádný lapka neusiloval o obsah jeho kapes, žádný drak po něm nevymáhal princeznu. Žádný bazilišek se ho nepokoušel uhranout a široko daleko nebylo ani dealera, jež by se ho pokoušel přesvědčit o výhodnosti stavebního spoření. O zakletých pannách ani nemluvě. Při myšlence na zakletou pannu se mu trochu roztáhly koutky úst, ale hned zase nesmiřitelně ztuhly. Opatrně se rozhlédl kolem, jestli ho někdo neviděl. Hrdina se totiž může smát jen smrti do tváře, když uhání širou stepí a stíná hlavy nepřátel jako zralé makovice. Tak to dělá například nástěnkář jejich klubu Ilja Muromec.

"Hej, strašáku!" ozvalo se za ním. Nereagoval, jel dál jako by byl neslyšel, jen zbystřil smysly.

"Hej, ty se zbystřenými smysly!"

Pomalu a jakoby náhodou otočil hlavu o 180 stupňů. Na cestě ležel tuleň a upíral na Herolda svůj tulení pohled. Přitáhl koni uzdu a zařadil zpátečku. Přijel až ke zvířeti a chladným, odměřeným hlasem se ho zeptal: "Hm?"

Tuleň zamrkal a zavrtěl ocasem: "Neměl bys trochu vody? "Hrdina přikývl a hodil mu svou čutoru. Tuleň ji obratně zachytil a chvíli s ní žongloval na nose. Pak ji otevřel, vytáhl z podploutve brčko a začal sát. Hrdina jej soustředěně sledoval. Tuleň opřel čutoru o kámen a z batůžku na zádech vytáhl krabičku sardinek: "Takhle otvírák by nebyl? "Rek mlčky natáhl ruku k tuleňovi a ten mu krabičku podal. Skeptik by si zcela jistě neodpustil jedovatou poznámku, že otevírat konzervu obouručním mečem nepostrádá jistý prvek iracionality. Ale tuleň byl příliš hladov, než aby se pouštěl do jemných a rafinovaných učených disputací.

S ubrouskem kolem krku a příborem v ploutvičkách trpělivě čekal, zda se rytířova snaha setká s úspěchem. Kupodivu setkala.

Když dojedl, upřel na rytíře vděčný tulení pohled a řekl: "Děkuji ti, švarný hochu, že jsi nenechal ubohou němou tvář strádat hlady."

Herold ze Střelova nepovažoval za nutné upozornit na paradox, že tahle němá tvář je celkem hovorná a jen se odměřeně uklonil.

"Jistě tě udivilo," pokračoval tuleň, zatímco rekova tvář zůstávala kamenná, "co dělá tuleň uprostřed rozpálené pustiny, když jediná voda v okruhu sta mil je ta, co zbyla v téhle čutoře. Věz tedy, že za to, že ses o mě postaral, ti prozradím tajemství." Tuleň se opatrně rozhlédl a pokračoval: "Nejsem tuleň, jsem tajný agent a tohle je jen převlek, pochopitelně magický."

Kladný hrdina chladně přikývl a jeho kůň se mohutně rozřehtal.

"Mám totiž tajné poslání a cestuji inkognito. Jde o záchranu celého světa i s okolím před strašlivým velmistrem řádu Záporných hrdinů, temným Čingisem, řečeným Chán."

Meč kladného hrdiny se bojechtivě zavrtěl v pochvě, jen to zařinčelo. Sám kladný hrdina zaskřípěl zuby tak strašlivě, že několik supů kolem cesty z toho dostalo kopřivku. Jeho kůň výhružně zafrkal a zahrabal předním kopytem, čímž vyrval několik dlažebních kostek.

"Dle jistých znamení usuzuji," prohodil tuleň, "že tě ta informace nenechává zcela lhostejným." Hrdina přikývl a napjaté svaly na jeho šíji zlověstně zapraskaly. "Tedy se snadno domluvíme," na to tuleň. "Díky mému magickému převleku se snadno dostanu do Čingisova střeženého sídla, tajemného Kuřího Týnce, známého též jako Kuřinec. Pro mne by však bylo obtížné obstát ve střetu s koncentrovanou špatností toho zloducha, neboť jsem jen polokladnou postavou druhého řádu."

Jelikož mezi standardní vlastnosti kladných hrdinů nepatří jen mistrné ovládání čehokoliv co dostanou do rukou, ale též inteligence, která si v ničem nezadá s proslulou inteligencí delfíní, dovtípil se rek o co běží mnohem dříve, než mu tuleň stačil po třetí zopakovat svůj návrh.

"Souhlasím," odpověděl a pokynul zvířeti, aby si nasedlo za něj. Tuleň se odplazil kousek stranou, pak sebou mrsknul a mohutně se odrazil ocasem. Vysokým obloukem přeletěl Herolda i s koněm a přistál v prachu na druhé straně koně. Herold nehnul ani brvou a jeho kůň se opět nekontrolovatelně rozřehtal. Tuleň se otřepal a celé číslo ještě jednou zopakoval, čímž se octnul znovu na původní straně koně. Kladný hrdina, vědom si svých zásad mu nabídl pomocnou ruku,avšak tuleň odvětil: "Myslím, že bude vhodnější změnit převlek, tento se k cestování koňmo příiš nehodí. Opět sebou švihnul a postavil se na čumák. Něco zamumlal a začal se otáčet kolem svislé osy. Když otáčky nabyly takové rychlosti, že hrozilo nebezpečí, že se začne zavrtávat do dlažby, začal se tvořit dým, kouř a smrad, třikrát se zablesklo a ozval se zvuk padajícího těla. Sotva se kouř trochu rozptýlil, spatřil Herold, že na cestě sedí čarokrásná dívka a lepí si náplast na odřený nos. Dívka se líbezně usmála a zvedla se ze země. Učinila několik vrávoravých kroků a natáhla se jak široká, tak dlouhá.

"Trochu se mi zamotala hlava,"řekla omluvně, když znovu vstala a nejistým krokem zamířila k hrdinovu koni. Tentokrát byla úspěšnější a minula ho opravdu jen o kousek. Hrdina si povzdechl, elegantně seskočil z koně (bylo to po sedmi dnech po prvé), popadl vrávorající dívku do náruče a vysadil ji do sedla. Když navzdory jeho očekávání nespadla, naskočil také. Jen se ho dívka stačila křečovitě zachytit, pobídl koně do kroku. "Hrdino," ozval se za ním roztřesený hlas, "nemáš kinedryl? Na koni se mi někdy dělá špatně. "Rekova odpověď zcela zanikla v koňském řehtání.

Cesta jim neubíhala právě nejrychleji, protože každou půl hodinu museli zastavit, aby si děvče mohlo odskočit do křoví. Hrdina totiž kinedryl neměl. K večeru konečně zastavili a rozbili tábor, samozřejmě jen kvůli dívce, Herold sám by byl schopen jet bez zastávky dalších sedm dní a nocí, pokud by mu kůň ovšem dříve nechcípnul. Že jeho oř přijal přestávku opravdu s povděkem, poznal Herold dobře podle toho, že se zvíře nejdříve roztřáslo, pak dvakrát hýklo, převalilo se na záda, vystrčilo kopyta a začalo strašně chrápat.

"Já jsem slyšela," řekla dívka, "že koně spí ve stoje.

"Rek se úkosem podíval na své chrápající čtyřnohé vozidlo a utrousil cosi, co by do slovníku kladných hrdinů rozhodně patřit nemělo.

"Poslyš," nevzdala se dívka pokusů o konverzaci, "nebylo by vhodné se navzájem představit, když už spolu cestujeme...a jíme," dodala pošilhávajíce po tlumoku s potravinami.

"Rek to uvážil, díky jeho výše zmíněné inteligenci mu to netrvalo ani čtvrt hodiny a pak spustil, zatímco vybaloval jídlo: "Mé jméno je Vilibald Herold, svobodný pán na Střelově, kladný hrdina."

"Já se, udatný rytíři, jmenuji Pigi a jsem tajným agentem nejmenované mocnosti mající eminentní zájem na kvantitativní redukci členů Cechu záporných hrdinů. Naše zájmy se tedy nekryjí jen v případě této mise."

"Naše zájmy se kryjí," odvětil chladně rek, "ale naše metody se radikálně liší. Vy konáte své ušlechtilé poslání tajně a pokoutně, jako by na něm bylo něco špatného, používáte při tom ty všelijaké kličky a chytračinky, jimž se říká diplomacie a ještě všelijak jinak. Já naproti tomu považuji za čestnější vytáhnout padouchovi střeva nosem veřejně."

"Když to máte tak, Herolde. Podívejte se na to filosoficky. Svět se od nepaměti zmítá v boji mezi kladným a záporným pólem bytí, totiž mezi padouchy a hrdiny. Obecně vzato nemá běžný padouch proti hrdinovi šanci a stejně tak běžný hrdina nemá šanci proti padouchovi světového formátu, jako je třeba Čingis. Ten může být přemožen jen klaďasem opravdu velmi kladným. A proč to tak je? Protože On to tak chce. Pro efekt, víš. Všechen náš boj, všechno naše strádání a utrpení, všechna naše bolest je tu jen proto,aby se náš Autor mohl vyjádřit. Sdělit se, chápeš? Seznámit masu lidí zvaných Čtenáři se svými životními názory a postoji. K tomuto cíli využívá nás,svých postav."

Vilibald se dlouze zamyslel, což se na venek projevilo tak, že přestal soustředěně žvýkat svůj flák masa, tvrdého jako podrážka. Po chvíli mu rysy pokorně změkly a on se otočil k Pigi: "Znamená to,že náš autor je, je..."

"Bůh?" dodala za něj Pigi. "Ne,tak bych to neřekla,spíše bych to formulovala tak, že jako náš Autor byl stvořen k obrazu Božímu, tak i my jsme svým způsobem obrazy svého Autora."

Vilibaldovi se od samého přemýšlení začalo kouřit z uší. Po dlouhé době, značně delší než prve, konečně odpověděl, zmožen tou mozkovou aktivitou: "Eh, paní, to je na mně moc učené. Kuchám záporné postavy. Víc mne nezajímá a o žádného Autora mi nejde. Úvahy o Bohu přenechávám teologům. Stejně se mi zdá, že právě bohoslovci budou v den Posledního soudu překvapeni zdaleka nejvíc."

Zablesklo se, začoudilo a kde se vzal, tu se vzal, stál tu černý jezdec na černém koni. Pigi na něj zírala s otevřenou pusou, Herold sáhl po meči a kůň dál chrápal, jako by se nechumelilo. Bohužel, černý jezdec si pro své efektní zjevení nevybral právě nejvhodnější místo, neboť se zmaterializoval přímo uprostřed ohniště, kde si právě hrdina pokoušel tepelně zpracovat svůj flák masa. Černý kůň zaúpěl jako zatracená duše a začal divoce křepčit. Tak prudké a nedůstojné pohyby jezdce natolik překvapily, že na ně nebyl schopen reagovat jinak, než mohutným žuchnutím na zem. Kůň se vzepjal a jen vzdalující se dusot kopyt kdesi ve tmě byl svědectvím, že nešlo o optický klam. Opěšalý jezdec se se sprostým kletím zvedal ze země, oprašujíc při tom tu část těla, která přišla do příliš těsného kontaktu se zemí. Uplivl si a škaredým hlasem prohlásil: "Fem Tfingif - Chán, pofero!"

Herold si povzdechl: "Studoval jsem pouze klasické jazyky, téhle patlanině nerozumím ani za mák."

Příchozímu se zle zablesklo v očích, dupnul si a zařval:"Kouf sem fe do jafyka, jak fem zhučel z toho pofranýho koně, do pfdele!"

"Aha," pochopila Pigi, "Herolde, ten pán si při pádu z koně poranil jazyk. "Otevřela lékárničku a vytáhla z ní podlouhlý předmět. Podala ho černému jezdci. "To je hadí kořen, ten by vám měl pomoci. "Černý sprosťák něco zasyčel, vytrhnul jí kořen z ruky a s chutí se do něj pustil. Po chvíli zrudnul v obličeji, vyvalil bulvy, vyplivnul rozžvýkanou hmotu a zařval: "Fodu, hofím! Fodu, do fiti!"

Pigi se ušklíbla a podala mu čutoru. Cizinec si mohutně přihnul, načež se mu ze všech tělesných otvorů vyvalil tmavofialový dým. Odhodil prázdnou čutoru a zlostným pohledem přejel své okolí. Když se ujistil, že ho všichni se zájmem sledují, odkašlal si a pronesl hromovým hlasem: "Jsem Čingis-Chán!"

Herold vytáhl svůj meč a začal ho soustředěně brousit, zatímco padouch pokračoval: "Navzdory napjatým vztahům, jenž panují mezi našimi cechy,jsem ti přišel předložit malý návrh, klaďasi. Už vás hodnou chvíli z povzdálí sleduju, takže vím, že jste to téma už nakousli, ty a ten maskovaný tuleň.Je to s podivem, ale v těch nesmyslech,co tvoje společnice naplácala, je jakési zdravé jádro."

Herold přejel prstem po čepeli, něco zabručel a znovu se pustil do broušení.

"Ehm...zdravé jádro," navázal padouch a pokračoval: "Naše zatracený osudy řídí nějakej všivej pisálek a my jen skáčem jak se mu to hodí. Jenže já mu tedy kašlu na jeho sebevyjádření, v tom jsme zajedno, že, klaďasi. Kdyby se nám podařilo zbavit se ho, byli bychom volní a mohli bychom si skákat po krku jak by se líbilo nám a ne jemu."

Herold, konečně spokojen s ostřím své zbraně, si začal utahovat řemínky upevňující zbroj na jeho svalnatém těle.

"Společně se nám to může podařit. Ty ho podržíš a já ho propíchnu!" vyložil padouch stručně svůj plán. "Hej, vnímáš mě, hňupe? Dobře víš, že k vašemu prašivému cechu žádné sympatie nechovám. Bude mi potěšením rozsekat tě na nudle, když na tom budeš opravdu trvat, ale teď mně sakra poslouchej! Aby se otevřela cesta mezi světem naším a světem našeho Autora, musí se oba póly spojit, to jako tak zvané dobro a tak zvané zlo. No neškleb se tak. Jsou to jen prázdné pojmy."

Herold začal pečlivě leštit svou přilbu, a šklebit se nepřestal.

"Copak nechápeš ty hnido," pokračoval Čingis ve svém monologu, "že jsi klidně mohl být třeba žebrák, mrzák, nebo Jehovista, kdyby se mu jen trochu zachtělo? Stačí škrt - škrt tužkou a jakejs byl! Já jsem zlej, ale kdo se mě ptal, jestli chci bejt? Bože, jak já bych chtěl alespoň jednou v životě vykonat dobrej skutek, rozumíš, jen tak, bez postranních úmyslů, ale nejde to."

"Dojemné," utřela slzu Pigi, "jenže každé slovo, co říkáš, ti vložil do úst Autor. Nikdy tě nenechá projít až k sobě."

"Drž hubu," utrhl se na ni zloduch a dodal směrem k hrdinovi: "Má pravdu, částečně. Ale třeba teď náš Autor prožívá nějakou duševní krizi a píše trošku z cesty. To je naše šance, které je třeba využít. Než se naděje, budeme tam, ty ho podržíš a já ho propíchnu, "zopakoval krvelačně neřád.

Herold pokýval hlavou, postavil se a pronesl: "Největším neštěstím pro tento svět je neinformovanost. "Jeho hlas zněl trošku kovově, protože si před tím nasadil svou pečlivě vyleštěnou přilbu. "Jak jsi sám poznamenal, nemůžeme udělat nic, co Autor nenapíše. Přijmu-li na chvíli tvou zmatenou teorii o tom, že náš Autor píše trošku z cesty a nechá nás projít, Že dopustí, abys ho propíchnul. Co myslíš,že bude dál, ty hlavo děravá? Když nebude, kdo by psal, nebude se nic dít a ty tam budeš stát s mečem v jeho břiše do skonání světa."

"Je ještě jedna možnost," řekla Pigi. A to, že potom on sám usedne za stůl a sám se stane Autorem. Tak jsi to myslel, darebáku?" otočila se na černou postavu. Čingis na ni vrhnul vražedný pohled a Pigi, čistíce si dýkou špínu za nehty, pokračovala: "Sám budeš Autorem, sám budeš psát a my budeme skákat podle toho, co napíšeš. Je tu ale ještě jedna strana, Čtenáři, víš. Někdo, kdo by ty tvoje blbosti četl. A ty,duše nedobrá, bys sotva psal příběhy s dobrým koncem. A Čtenáři, milý zlatý, dobré konce zbožňují."

Padouch se zašklebil a odsekl: "Bullshit! I Čtenáři jsou jenom lidi. Nemysli si, že každý z nich touží po vítězství nějakýho kladnýho mouly. I mezi lidma jsou záporňáci a ...."

"Íhááááá," vložil se do debaty kůň, "Když už jste mě vzbudili, tak poslouchejte. Náš svět je značně jednodužší, než ten Autorův. Nikdo z nás, literárních postav, nemá žádnou vlastnost, kterou mu Autor písemně nepřisoudí. U lidí je to jinak. Lidi nejsou a priori rozděleni na kladné a záporné. Jejich polarita se čas od času mění, a věřím, že se sami v sobě nevyznají. Právě proto Čtenáři milují přehlednější situace a aby si sami připadali dobří, což je základní lidská potřeba, budou držet palce hrdinovi, i kdyby byla jejich vlastní duše černá jako uhel. A tohle, íhááá, Autoři respektují, jinak by si nevydělali ani na slanou vodu."

"Vrrr," řekl padouch. "Tak co, Vilíku, jdeš do toho se mnou? Můžeme psát spolu a udělat tenhle svět plastičtější, co ty na to?"

"Brrraň se, srrrabe!" zadrnčel Herold zpoza staženého hledí. Padouch, nemaje na vybranou, zaujal bojový postoj. Neodpustil si při tom mimořádně sprostou poznámku, jak mu velela jeho přirozenost. Souboj byl mimořádně dramatický, ale to na jeho konečném výsledku nemohlo nic změnit.

Vždyť Čtenáři dobré konce milují.