Ve zbroji blyštivé přicválal rek na svém ušlechtilém oři ke smrdutému doupěti té ohavné bestie. Pozvednuv svůj dřevec na pozdrav, směle zvolal k brlohu drakovu: "Ó lítá sani, vyjdi ven a třes se strachem, neboť poslední hodina života tvého právě udeřila! Zpytuj svědomí, zlá stvůro, a lituj všech svých zločinů, neboť já, sir Urkwel, tě vyzývám k boji!"

Země se zatřásla, potemnělo slunce a zdvihl se vítr. Na srdce přihlížejících dvořanů padl stín a z podzemí zaburácel strašlivý drakův hlas: "Umlkni, smělče, otoč svého oře a vrať se na rodný svůj dvorec, dokud jsem v dobré míře. Střez se, ó smrtelníku, probudit hněvu mého, sice vyjdu na tebe, sežehnu tě plameny a ocasem svým spřerážím tvé kosti. Drápy svými roztrhám tvou zbroj a věru, že neuvidíš dnes již zapadat slunce."

Tak zpupnou řečí promluvil ten drak a svět ještě více potemněl. Udatný rek však nezalekl se pranic a posměšná slova volal do ústí jeskyně, v níž netvor přebýval. Užasl zástup nad smělostí jeho, neboť nikdo z nich netroufal by si takto odpovědět hlasu tak děsivému.

Zatřásly se skály a mohutná jedle před ústím do jeskyně zlomila se v půli, to netvor řval vzteky nad hrdinovou odvahou. I podruhé promluvil drak: "Odejdi smělče a neruš klidu mého. Neučiníš-li tak, věz, že vyjdu ven, zahubím tebe smrtí strašlivou a celý kraj zhyne s tebou, proklínaje tvé jméno."

Hrůzou ztichla celá zem a umlkli i ptáci v korunách stromů. Avšak rek děl: "Marně hrozíš, pekel zplozenče. Strach nemá žádné moci nade mnou. Nezahubíš mne ni kraje mého, anobrž sám zhyneš pod mým mečem a kopyty mého koně!" To pravil a nazval draka jeho jménem pravým, jež tak hrozné bylo, že sám jazyk lidský zdráhal se je vyslovit.

Tu rozhostila se tma naprostá a ze tmy této promluvila Hrůza sama: "Potřetí tě vzývám, blázne, odejdi od mého prahu sic tebe a kraje tvého zahubím a kouzla mocná vrhnu na zemi samu a nic neurodí se zde po mnoho generací vašich. Jen prach, popel a stromů ohořelé pahýly poutníkům připomínati budou neuváženého činu tvého."

Tu rek zakolísal, jak ďábel sám ho pokoušel. Veliké stísnění padlo na zástup. Rytířova ruka však sevřela kříž, jež na šíji své nosil a jež byl darem od matky jeho ke dni, kdy poprvé zbroj oblékl. V něm on posilu nalezl a on mu dal sílu vytrvat. I děl: "zanech řečí planých a vyjdi ze svého doupěte, zpupný země plaze, ať smrt svou nalezneš."

I světlo znovu zjevilo se na světě a veliká víra vstoupila do srdcí věrných křesťanů. Tu v temnotách jeskyně zasvítilo dvé velikých zlých očí a netvor vyřítil se ven, plivaje oheň a síru pekelnou na udatného bojovníka. Ten však chránil se štítem na němž znamení kříže bylo a plameny nemohly uškoditi jemu. I strhl se boj lítý a jiskry sršely od dračích šupin, jak rek bil do nich čepelí svou. Kopyta koně jeho, jakož i spáry dračí, zryly tvrdou zemi před jeskyní, jako by to úrodné pole bylo. Srdce věrných zastavila se na chvíli, když mohutným úderem ocasu dračího rek z koně sražen byl, leč on vzápětí povstal a meč svůj vhroužil celou délkou do odporného těla sveřepého plaza. Smrt zjevila se v očích jeho a hlava mu poklesla. I vytrhl rytíř meč svůj ocelový, sedmkráte zakalený a jedním seknutím odťal šerednou tu hlavu. Tak skonal strašlivý drak a země pohltila jej v ten okamžik, aby zdechlina jeho ovzduší nekazila a krkavce nevábila.

Událost, která byla předmětem našeho zkoumání se odehrála s největší pravděpodobností roku 1007. Z ústní lidové tradice a podle záznamu urkwelburžské městské kroniky vyplývá, že v kopcích za městem, na blíže nespecifikované lokalitě, došlo k souboji mezi nižším šlechtice sirem Urkwelem z Urkwelburgu a mytologickým zvířetem Draco Maestatis.

Prameny se rozcházejí už v názorech na samotný výsledek tohoto souboje. Podle anonymní "Písně o lítém boji a slavném draka zahubení", sir Urkwel zvítězil a draka zabil, zatímco urkwelburžská městská kronika tvrdí, že v boji zahynul jak sir Urkwel, tak drak, jakož i množství přihlížejících dvořanů.

Je nade vše zřejmé, že sir Urkwel nemohl zahubit živočicha Draco Maestatis, neboť jeho existence je, jak každý ví, omezena jen na pověsti a pohádky. Mnohem pravděpodobnější je, že zmíněný šlechtic usmrtil mloka skalního (salamandra petris). Jelikož mlok skalní může dorůstat až délky pěti metrů, mohl být v důsledku velkého nervového vypětí pozorovatele a jeho nedostatečné erudovanosti ve vědách přírodních snadno zaměněn za zvíře mytologické. Básnické invenci autora "Písně o lítém boji" je třeba přičíst i tvrzení, že sir Urkwel musel čelit plamenům, jež na něj Draco Meastatis údajně chrlil. Ve světle moderní vědy je absurdita takového tvrzení nade vše zřejmá. Salamandra petris není schopen jakékoliv manipulace s ohněm, o jeho tvoření ve vlastním těle ani nemluvě. Všechna zvířata, mloka skalního nevyjímaje, se naopak ohně bojí, a pakliže hrál oheň v boji vůbec nějakou roli, je jisté, že jej použil sir Urkwel.

Pečlivým rozborem zkoumané události se učenému kolegiu podařilo odhalit další nesrovnalosti. Ze zápisků pologramotného žebravého mnicha Ambrose vyplývá, že těžce zraněný drak srazil sira Urkwela k zemi a svými tlapami jej zformoval do jakéhosi kulovitého útvaru. Tento pak prý vrhl na prchající dvořany a mnoho jich tak usmrtil, než sám zemřel.

Nelze popřít, že Salamandra petris je fyzicky schopen vážně zranit a snad i usmrtit člověka, nicméně přesto nedokáže vyvinout ve svých předních končetinách takový tlak, aby mohl rozmačkat rytíře v jeho těžkém brnění. Očividný nesmysl, jenž tvrdí mnich Ambros, je třeba přičíst jeho nedostatečné vzdělanosti. Vždyť již akademik Maximus Stultus ve svém stěžejním díle "Rozprava všeobecná o všeliké havěti zemské" nade vší pochybnost dokazuje, že mlok skalní nemá vůbec žádnou představu o geometrii, z čehož vyplývá, že by nebyl schopen vytvořit kulový útvar z čehokoliv.

"Píseň o lítém boji" dále tvrdí, že se drak po své smrti propadl do země. Tato myšlenka není tak absurdní, jak by se mohlo zdát, neboť okolí Urkwelburgu bylo v té době plné bažin a tekutých písků, v nichž zahynul nejeden neopatrný poutník, a "pohlcení draka samotnou zemí" si lze velmi dobře představit, přestože je třeba tuto představu oprostit od všeho magična.

Dřívějšími kritiky nejvíce zamítaná část "Písně o lítém boji", jenž hovoří o velkých výkyvech v intenzitě slunečního záření během zápasu v důsledku dračích kouzel má, podle nejnovějších astrologických výpočtů, přece jen reálné jádro. Kritikům musíme dát za pravdu, že není možné jakkoliv ovlivnit Slunce při jeho oběhu kolem Země. Jak však dokázaly mnohé výpočty, došlo kolem roku 1007 k zatmění slunce, kdy se mezi naši hvězdu a Zemi dostala planeta Mars. Že se tak stalo právě během boje, je sice vysoce diskutabilní, nicméně nemůže to být naprosto vyloučeno, neboť neznáme přesné datum boje, ani přesné datum a hodinu zatmění.

Co se tedy vlastně onoho dne stalo? Učené kolegium má za to, že sir Urkwel narazil na mimořádně veliký exemplář mloka skalního a spletl si jej s drakem, o němž často četl, jehož však nikdy pochopitelně neviděl zaútočil na něj, přičemž došlo shodou náhod k zatmění slunce. Mlok skalní je převážně noční živočich a tma mu tedy při boji vyhovovala více než siru Urkwelovi. Snad se mu jej podařilo i zranit, ale zatmění netrvalo dlouho, světelné podmínky se obnovily a těžce ozbrojený rytíř zvíře usmrtil. Mlok skalní se ve smrtelné křeči dostal do oblasti tekutých písků a byl jí pohlcen.

Učené kolegium je nesmírně šťastno, že mohlo svým bádáním vnést světlo poznání do lidské mysli utýrané feudálním tmářstvím ranného středověku a učinit tak vznešeného ducha století patnáctého opět o něco svobodnějším.

Ten den nezačal nejhůř, vlastně začal přímo skvěle. K mé jeskyni se zatoulala ovce a přesně to jsme potřeboval. Víte, po ránu toho moc nesním a tahle jednohubka mi vážně bodla. Sluníčko šplhalo výš a výš po obloze a začínalo pěkně prohřívat skálu před mým pelíškem. Hezky jsem se rozvalil na ty teplé kameny a ke spokojenosti mi nechybělo, věřte, vůbec nic. Ale může být jeden šťastný moc dlouho? Kdepak. Zdálky ke mně dolehly hlasy a stále se blížily. No přesně tohle jsem potřeboval, fakt. Tlupa těch uřvaných dvounožců si to rázovala přímo k mé jeskyni. Vedlo je jakési podivné individuum, celé v plechu. Řekl jsem si, že na chvíli zalezu, než přejdou kolem. Kdyby mě tu viděli, pár by jich mohlo dostat infarkt a na předlouhém seznam dračích hříchů proti lidstvu by zase přibylo pár položek.

Jenže tihle kašpaři nešli jen kolem. Šli ke mně a nebyla to zdvořilostní návštěva. Rytíř mi vjel na tom svém koni málem až do bytu, ani nezaklepal a hned začal něco vyřvávat. Asi mu ještě nikdo neřekl, že jednomu není moc rozumět, jestli si nezdvihne hledí té konzervy, co nosí na té své duté šišce. Nicméně jsem mu slušně odpověděl, že pokud mi něco přinesl, ať mi to nechá před vchodem, že si to vyzvednu později. Nedovedete si přestavit, jak ho to naštvalo! Ječel tak příšerně, že jsem se začal vážně obávat o jeho zdraví, co kdyby ho trefil šlak, že jo? Snažil jsem se ho uchlácholit, ale s šílenci je to vždycky těžké, nikdy hned nepoznáte, co na ně platí. Mával svým kopím a bušil hlavou o štít. To nebyl šťastný nápad.

Každý máme své mouchy a já zrovna nesnáším zvuk o sebe narážejících kovových předmětů. Nedalo se nic dělat, musel jsem ven, pokud jsem se nechtěl zbláznit. Nedovedete si představit, jaké davové pozdvižení jsem způsobil. Lidi jsou vždycky hrozně nesví, když spatří stodolu na čtyřech nohách a s blanitými křídly. Dav srocený před jeskyní se rázem rozdělil na tři skupiny. První se křižovali, druzí omdlévali a třetí rovnou zdrhali - velmi zdravý přístup, když naštvěte draka mé velikosti.

Bajaja očividně postrádal pud sebezáchovy. Sklonil kopí a pobodl koně. No co jsem s ním měl dělat? Zkusil jsem to ještě jednou po dobrém a plivnul jsem po něm menší ohnivou slinu. Mířil jsem na to jeho kopí a měli bystě vědět, že v plivání jsem fakt dobrej. Dokázal bych vám zapálit cigaretu rovnou u pusy a ani bych vám nepřipálil vousy. Kopí mu shořelo na popel, než bys řekl švec. Dračí oheň má dost slušnou výhřevnost, řekl bych. Plechový mužíček profičel neškodně kolem mě, otočil koně a vytáhl meč. V ten moment jsem měl o něm jasno. Debil.

Rozumějte, jít na draka jen s mečem je totéž, jako lovit nosorožce zavíracím nožíkem, navzdory tomu, co se o tom můžete dočíst v pohádkách. Ale tenhleten hošík byl těmi literárními fantaziemi ovlivněn zřejmě přespříliš. Jemně jsem ho zvedl ze sedla a křápnul s ním o zem. Zarachotilo to strašlivě, až mi naskákala husí kůže. Už jsem řekl, že kovové zvuky nesnáším. Zatnul jsem zuby, zvedl ho znovu a uplácal z něho úhlednou kovovou kuličku. Pustil jsem ji po svahu dolů a ještě dlouho ji sledoval, jak nabírá rychlost a klestí si cestu podrostem.

Chtěl jsem se zase pěkně natáhnout a užít si toho krásného rána, když mi to došlo. Co nevidět přijdou další plecháči a budou chrastit a třít kovem o kov a bez toho se celkem obejdu, věřte mi. To znamená, že se budu muset stěhovat. Smutně jsem si povzdechl. Je smutné, že s námi lidé bezdůvodně takhle zacházejí. Pokud ovšem za důvod nepovažují tu a tam nějakou tu krávu či ovci. Roztáhl jsem křídla a rozběhl se dolů ze svahu. Když jsem nabral dostatečnou rychlost, mohutně sem se odrazil, natáhl krk a přitáhl nohy k tělu. Zanedlouho jsem už kroužil nad korunami stromů.

Chvíli jsem uvažoval, kterým směrem se dát a nakonec jsem nabral směr k východu. Slyšel jsem totiž, že tam žijí drobní lidé žluté pleti, kteří se k nám, drakům, chovají o poznání uctivěji. Věděl jsem, že mě čeká ještě moc dlouhá cesta.