Hostinec U Černého lesa

Michal Pisko

Byl brzký večer sedmého dne, prvého měsíce nového roku, léta Páně 1515 a nebe na západě, nízko nad obzorem, ještě mohlo být rudé nebo alespoň růžové, nebýt těch proklatých šedých mraků halících celou oblohu a bez ustání pohřbívajících zem bezpočtem sněhobílých vloček. Ledový severák zlověstně skučel mezi zabedněnými domky a na svých bedrech přinášel další kupovitá oblaka naditá sněhem k prasknutí. Šikmé střechy klidně odpočívaly pod chladnou pokrývkou a jen úzké proužky dýmů, linoucí se z komínů, a občasné záblesky světla mezi škvírami v okenicích či dveřích svědčily o životě městečka. Též ulice dávno zmizela pod bělostnými závějemi, ale stále byla průjezdná, ne jako ve volné přírodě, kde vrstva sněhu dosahovala místy výšky člověka.

Sníh jemně křupal pod kopyty osamělého, černého koně, který pomalu kráčel středem hlavní třídy a vytrvale odolával se sklopenou hlavou prudkým nárazům severáku. Nezbedný vichr bral zvířeti teplý dech přímo z úst a obletoval jej v divokých, spletitých vírech. Vítr vháněl přemrzlé vločky do tváře vysokého, rozložitého jezdce, nezdálo se však, že by muži cokoliv vadilo. Dlouhý, huňatý plášť, snad z polárního medvěda, splýval po jeho širokých zádech, na hlavě kapuce, ale bledý obličej před mrazem nechráněný. A onoho roku byl opravdu krutý mráz.

"Öke, sü-l hae," promluvil jezdec a poplácal koně po šíji. "Vydrž, již tam budeme!" Okraj města se blížil a sněhu přibývalo. Náhle ustoupil i poslední dům a nechráněná cesta se otevřela prudké smršti. Vítr běsnil, jako by hodlal zabránit jezdci v dalším postupu. Jednotvárnost bílé šedi narušil světlejší, žlutý, rostoucí bod. Světlo se tříštilo a odráželo na záplavě vloček, vytvářivše tak dojem dlouhého, temného tunelu se zářným cílem na konci. Ze sněžné clony po levé straně silnice vystoupily obrysy velikého domu. Nad vstupními vraty se zuřivě kývala dohasínající lucerna, která matně a hrůzostrašně osvětlovala vývěsní štít.

Zastavil koně a seskočil. Zabořil se po kolena do sněhu. Zaklel. Za stálého nadávání a supění se prodral k vratům do dvora. Zabušil, a když nikdo neotevřel, opřel se do jednoho z křídel. Vrata neochotně se skřípěním odhrnovaného sněhu ustoupila, až se protáhl dovnitř. Na dvoře leželo podstatně méně sněhu. Odkopal návěj a rozevřel vrata dokořán, převedl koně k nízké, dřevěné stáji nalepené na stěně hostince.

Dveře do výčepu se rozevřely a doprovázen poryvem mrazivého větru vstoupil chlap jako hora.

"Konečně!" zajásal hubený muž elfích rysů, jehož propadlé tváře skrýval hustý, prošedivělý vous. "Iläm... K ďasu! Na tobě si vždycky zlomím jazyk."

"Prostě Wotan, jako obvykle," promluvil příchozí chraplavým hlasem, sejmul si kožich a zatřásl jím. Na prkennou podlahu dopadla sprška tajících vloček. Bylo na něm okamžitě patrné cosi zvláštní, vzezření jako člověk, ale ta bledost. Paže, líce, jeho kůže byla bílá, mramorově bílá, bez stopy života, zato vlasy zlaté, krátké a rovné.

"Wotan," zasmál se bard po elfově pravici, ladící loutnu a drnkající jednoduché akordy. "Bůh pomsty. Vám barbarům nebylo nikdy nic svaté."

"Barbaři? Barbary jste byli vy, když jste dobyli a zničili naše města a pošlapali naši kulturu. Já jsem Lachtig, ne nějaký barbar z jihu!" zvolal Wotan hrdě.

"Ale pořád silák!" pochválil bard. "Jsem zvědavej, jestli ho někdy porazíš, Borghesi," popíchl hudebník muže sedícího přes stůl, člověka mohutné postavy, ostře řezaných rysů, s tenkým knírkem nad úzkými rty.

"Uvidíme hned teď," vzkřikl Borghes bojovně a vyhrnul si rukáv černé haleny, aby vystavil na obdiv vypracované svaly pravačky.

"Klidněte se, hoši," zahalekal malý človíček sedící doposud zády ke vchodu. "Dejte si radši něco k pití." Otočil se k Wotanovi a pozdvihl pěnící korbel na pozdrav. Lachtig, nyní jen v hnědé, kožené kazajce, kalhotách a vysokých botách, zavrčel, postoupil ke skupince přátel a napjal svaly pravé ruky, levici opřenou o jílec těžkého meče visícího na širokém opasku, z kalhot vyčnívající rukojeť pistole. Elf i bard nadšením zařvali a uvítali svého šampiona, což si hostinský vyložil po svém a přiklusal s pěticí půllitrů.

Pár rukou se srazil ve vzduchu. Dvojice loktů se zaduněním dopadla na desku stolu, svaly na pažích vystoupily.

"S tebou jsem si vždy nerad podával ruku," poznamenal Borghes.

"Teď," započal měření sil elf. Borghes zahájil střetnutí zuřivým náporem, který se okamžitě promítl do rysů jeho tváře. Wotan však, zdálo se, lehce a s úsměvem čelil útoku. Se zachrčením se Lachtig chopil iniciativy, úsměv přešel v škleb maximálního úsilí. Protivník se roztřásl v marné snaze zachránit předem ztracený boj.

"Meče se již nenosí, kup si kord..." pokusil se Borghes říci klidně, ale hlas mu selhal, než mohl cokoliv dodat. S ulehčujícím výdechem se vzdal a zcela povolil klesající ruku. Wotan se jen pousmál, zato elf a bard řvali radostí a srdečně bledého muže objímali. Pouze hobit si zachoval odstup a pozvolna dopíjel korbel, a tak ho vítězný Lachtig přátelsky poplácal po ramenou a oslovil: "Květoslave, pořád stejný pijan?!" Uchopil půllitr.

"Jak jinak. Čekáme na tebe přes hodinu a již vedu o dvě piva. Konečně přišel někdo, kdo se mnou dokáže držet krok," doplnil hobit.

"Někdy se divím, kam to jídlo a pití dáváš. Padá do tebe jak do studny. Tak na zdraví!"

Hodiny jednotvárně ubíhaly, a neboť pětice kamarádů byla jedinými zákazníky v hostinci U Černého lesa, pán domu je stále oblétal, korbele plné, pokrm za pokrmem. Zábava výborná, není tedy divu, že krátce po půlnoci Borghes a Kvítek v potu tváří a alkoholových výparech odpadli, bard hleděl do prázdna a tiše brnkal melodii se spoustou přehmatů.

Elf a Lachtig se dále živě a hlasitě bavili, smáli a popíjeli, čímž nebezpečně ohrožovali rekord podřimujícího hobita.

"Tento měsíc si pořádně užijeme," promluvil elf a spokojeně se rozhlédl po útulném hostinci. Kulaté stoly, pár pokroucených židliček, schody do sklepa a patra s pokoji, jeden hostinský, několik čadících, olejových luceren a hlavně teplem sálající, veliký krb.

"Bohužel beze mne," zachmuřil se Wotan. "Sehnal jsem dobře placenou práci. Za pět dní odjíždím, starý známý kouzelník mně předpověděl zlepšení počasí."

"Zůstaň. Co je to za práci?"

"U Engelheinu se objevili ledoví červi. Nikdo jiný je nezvládne."

"Jel bych s tebou. Ohnivá koule a je po červovi. Pomohu ti."

"A co zbývajících dvacet. Sežrali by tě a mě s tebou. Jsou citliví na teplo, útočí na teplokrevné živočichy. Jen někoho jako já nevycítí."

Plamen svítilny visící nad stolem zakmital v průvanu, neznatelně se sešeřilo. Oba rázem zmlkli. Vzduch zhoustl, jako by se místností rozlil těžký dým či mlha. Elf se bezděky otřásl zimou, chladnokrevný Lachtig nejistě otáčel hlavou ze strany na stranu. Brnkání ustalo, Borghes procitl z otupění a hobit ze spánku. Všichni napjatě poslouchali, Wotan pohlédl úkosem na elfa.

Nic, ticho. Od vstupních dveří zaznělo zvláštní vrznutí, podívali se tím směrem. Nic se však nestalo, dveře se neotevřely. Nejistota, snad strach. S ohyzdným, vibrujícím nelibozvukem praskla struna na bardově loutně. S pocitem ulehčení se zbylí přátelé rozesmáli. Jejich zlomyslné úšklebky se postupně vytrácely ze rtů a smích skomíral hluboko v hrudích. Zpěvák s vytřeštěným zrakem a pootevřenými ústy hleděl kamsi za ně, za jejich záda. Pomalu, váhavě se otočili. V rohu místnosti stálo malé stvoření výšky Kvítka, od hlavy k patám zahalené tmavým pláštěm s kápí staženou hluboko do tváře.

"Dobrou noc," zachechtala se tiše postava. "Zdravím vás, hrdinové..."

"Kde se tu vzal!" zaječel Borghes vyjadřující tím myšlenky všech.

"Nemusíte tak křičet, pane Borghesi," promluvila bytost vysokým hlasem a nejistě, strnule postoupila kupředu.

"Jjak mě zznáš," vykoktal ze sebe šermíř.

Tajemný cizinec se jen zasmál. "Brzy zemřeš," řekl chlípně a zahihňal se. Borghese polilo horko. "V čestném souboji," dodal prcek.

"Zmiz, nemáme na tebe čas ani náladu," vyštěkl elf, který se první vzpamatoval a získal rozvahu. Nikdo se však nezdvihl.

"Skutečně nemáte příliš času, mistře Ancorne." Syčivá, kolísavá slova byla umocněna pozdvižením kostnatého, seschlého, zlověstně se kývajícího prstu. "Ne, ne, ne. Nejvýše třicetkrát deset dnů. Vaše vlastní umění vás zahubí.

A co vy, smělý Květoslave. Nechcete vědět svou budoucnost? Vy mě neznáte? Kolikrát jsem stál na krok od vás..." Hobit zarytě mlčel. "Vaše povolání bude vaší zkázou. Měl byste si dát pozor na kočky." Černá kápě se svezla mírně dozadu a chabé světlo lucerny ozářilo cizincův obličej. Borghes se s odporem odklonil. Zrůda. Čelo bytosti bylo na obou polovinách vyduto v příšerných nádorech, líce nezvykle protáhlé kupředu, pod křivým nosem pokroucená ústa s dvěma řadami prořídlých, špičatých, žlutých zubů.

"Hostinský," zařval bard.

"Pane Falkberte..."

"Hostinský," ignoroval bard vetřelce.

"Pane umělče," naléhal jízlivě netvor. "Vaši smrt..."

"Probůh, kde ses tu vzal..."

"...přivodí váš chtíč"

"Hostinský," křičel v amoku Falkbert opakovaně.

"A vy," oslovil stařeckým hlasem cizinec Lachtiga. "Jak se jmenujete?"

"Vrať se do pekla, ze kterého's přišel," vydralo se z Wotanova staženého hrdla.

"Cha, jste ze severu, že..."

"Hospodo, to je váš zákazník?" přehlušil mužíka hřmotně Wotan. Bez odpovědi. Stvoření upřelo malá, krvavá očka ke stropu.

"Tebe..."

"Není to váš zákazník," odpověděl si neslyšně Lachtig.

"Tebe... budu... muset... zabít... SÁM."

Místností třeskla rána a čoud střídající oslnivý záblesk zahalil stůl. Závoj se rozplynul. U stěny ležela zrůda schoulená do klubíčka, zakrytá temným pláštěm, bez pohybu. Wotan vycenil chrup a vytáhl zpod stolu pistoli.

"Nejnovější druh, dvouhlavňová pistole," promluvil klidně, "vystřelím a ještě mám druhou ránu. Prosím, nechte kolovat... Pozor, Květoslave! Pravá komora je nabitá!" Ancorn váhavě vstal a přešel k bytosti, hostinský, procitnuv z ochromení, začal střídavě spílat dobrodruhům, nadávat mocnostem pekelným a modlit se. Elf se sklonil k mrtvole a odhrnul cíp pláště. Přesný zásah, přímo uprostřed znetvořeného čela zela díra po kulce, ale nikde žádná krev. Otvor s potrhanými okraji byl poslední kapkou do moře odpornosti čišící z cizincova vzezření.

"Asi budu zvracet," hlesl Ancorn přes pevně stisknuté zuby a odvrátil se.

"Co je to?" otázal se Falkbert nechápavě a mírně přihlouple zesinalého elfa.

"Já nevím," odsekl elf podrážděně.

"Za úklid," řekl Wotan a hodil hostinskému malý, chřestící váček.

"Musí se to oznámit..."

"Nemusí!" vskočil ustrašenému chlapíkovi do řeči Lachtig.

V pěti dnech se počasí vskutku zlepšilo a Wotan se mohl vydat na dlouhou pouť na severovýchod, přes Kalimar a Malnorn do Engelheinu. Řeči a vzpomínky na onu osudnou noc se začaly ponenáhlu vytrácet, zapomínalo se na podivná proroctví, krev se vracela do tváří poznamenaných dobrodruhů. Nikdo si nelámal hlavu s tím, kde se postava vzala, co byla zač, co s ní pán domu U Černého lesa učinil. Slunce jasně svítilo, sníh se kouzelně třpytil a černý kůň s jezdcem mizel mezi zavátými stromy. Ancorn, Borghes, Květoslav a Falkbert naposledy zamávali a raději vklouzli do vyhřáté budovy hostince.

Po zimě nastalo jaro, po jaru přišlo léto, a jak již tomu většinou bývá, než se rok s rokem sešel, léto ustoupilo podzimu. Toho roku se vyrojilo nezvyklé množství nejrůznějších potvor, ďábelských stvoření a šelem, takže o práci pro pořádné chlapy nebyla nouze. Na nedostatek peněz si Wotan rozhodně nemohl ztěžovat. Ledoví červi z Engelheinu a po nich přišla na řadu vlčí smečka, necromancer z Mortha Gnul a průzkumná výprava na Černé pobřeží, šťastnou náhodou se vyhnul výpadu běsnících a drancujících Warianů, horského to národa, a následnému zotročení a zajetí v jejich kovových dolech.

Podzim byl sychravý a nelítostný, upozorňující na skutečnost, že zima se blíží a nebude o nic mírnější než minulá. Stezka vinoucí se lesem byla po předchozí, celodenní průtrži mračen rozblácená, okolní jehličnaté stromy ztmavlé a promáčené. Údery kopyt a cákání odletujícího bahna splývaly v jediný, uspávající zvuk rozléhající se tichým hvozdem. Konečně se ztěžklé, pokleslé větve tísnící stezku rozestoupily a jezdci se naskytl výhled do mírně zvlněné krajiny. Velice blízko lesa, hned na pokraji silnice, stála jednopatrová budova, dále byly patrné střechy lidského osídlení, menšího, svobodného městečka Askavern. Černý kůň pokračoval krokem k osamělému stavení. Z komínu stoupal k zachmuřenému nebi kouř, v přízemí se svítilo. Bylo pozdní odpoledne a tíživá atmosféra blížící se bouře prostupovala celým krajem. Z temné stěny obydlí a pošmourného pozadí jasně a vyzývavě vystupoval osvětlený obdélník vstupních dveří s černými obrysy postavy uprostřed.

Wotan dojel k hostinci U Černého lesa. Ve dveřích postával Falkbert, elegantně opřený o rám, váhu na pravé noze, levou křížem, paže složené na hrudi. Mírně se usmíval, ale ne srdečně a záludně, jako obvykle, úzkost a bezmocnost se dala vyčíst z jeho zraku. Pozdravili se. Lachtig ihned vycítil, že něco není v pořádku. Za vrzání koňského postroje sesedl, objal barda kolem ramen, společně vešli do budovy.

"Tak jsme zbyli jen dva," narušil tíživé, prodlužující se ticho Falkbert, když pohodlně usedli nad dvěma korbeli piva.

"A... Co se stalo?" promluvil Lachtig klidně, přestože mu v krku vězelo něco, s čím se nesetkal.

"Poté, co jsi odjel, jsme zůstali načas společně. Skvělé chvíle. Neměli jsme se nikdy rozdělit a mohli jsme všichni žít. První byl na řadě Borghes, přesně podle proroctví. Jako očarovaný se od nás trhnul. Dostala ho horda skřepaslíků. Měl to být čestný souboj. Padesát na jednoho," zachechtal se.

"Nikdo není neomylný."

"Tobě se to lehce říká, seš za vodou. Tvůj osud se již nemůže naplnit."

"Klidně pokračuj, poslouchám."

"Nabodl těch pidižvíků dobrou polovinu, než ho porubali a do země zatloukli... Druhý byl Ancorn. Nabídky mu jen pršely, byl dobrý kouzelník, jméno jeho neslo se od města k městu. Jednoho večera se zdál podivínský a brzy odkvačil do své pracovny. O půlnoci celý jeho dům explodoval, ještě štěstí, že jsme se s Kvítkem zdrželi na půli cesty z večeře..."

"Chápu," řekl Lachtig škodolibě.

"...Seběhla se spousta lidí, vždyť to znáš. Cizí neštěstí je přitahuje. Někdo z nich se vyjádřil trefně: 'Jeho umění předběhlo jeho zručnost.'

Zůstali jsme dva. Všude jsme chodili spolu, jen noci jsme každý trávili jinde. Já zpíval po hospodách..."

"Celou noc? Na to tě znám příliš dobře, abych uvěřil."

"Musel jsem také spát, a né sám. Ale Kvítek běhal na noční výlety, jeden se mu stal osudným. Zase lezl kam neměl, byl nenapravitelný. Smrt Borghese a Ancorna ho nepoučila, kradl dále, až se mu od tlapek kouřilo. Šplhal po stěně do okna v prvém patře a přes ruku mu přeběhla černá kočka. Úlek měl za následek pád, zranění a prozrazení. Dostali ho biřici. Vsadili ho do vězení, a než jsem mu mohl pomoci, zemřel. Vězení není královská zahrada, obzvlášť pro někoho Kvítkova vzrůstu. Bez svých nožíků, šperháčků, klíčků a dalšího odpadu, který s sebou všude tahal, neměl proti hrdlořezům a jiným kriminálníkům šanci.

Dál jsem se protloukal světem sám. Od smrti Kvítka jsem se ženy nedotkl, to jistě měl prorok na mysli. Utrpěla tím má pověst a hlavně tělo strádá..."

"To si jen namlouváš. Já neměl u vás ženu od odchodu z Lachtigie, tvrdily, že jsem příliš 'frigidní' či co." Falkbert propukl v hlasitý, nezadržitelný smích a Wotan se přidal. Uklidnili se při příchodu děvečky roznášející pivo. Bard beze studu obhlížel její vnady, až kráska zčervenala.

"Ani prstíčkem," upozornil Lachtig a Falkbert se jal s vervou hrát na loutnu a opěvovat sličnost něžné poloviny lidstva.

Pozdě v noci vstali od stolu, zaplatili a s obtížemi a nejistě vylezli po schodech do prvého patra, kde si popřáli dobrého spánku a rozešli se do svých pokojů. Za okamžik oba hluboce spali, v oblečení jak padli do postele, lehce přikryti dekami.

Za okny byla černočerná tma, ani hvězdy nevysvitly. Na podlaze pokoje ležela pohozená loutna a kabát, na posteli neklidně, trhaně oddychoval spáč. Holé, široké, kamenné stěny byly chladné a škvírami mezi oknem a rámem hvízdavě protahovalo. Falkbert se přetočil na bok a přitáhl si deku pod bradu, zavzdychal. Něco se mu zdálo. Několikrát rychle za sebou se převalil, divoce zazmítal hlavou, nesrozumitelně zabručel.

Do pokoje se tiše vnořila bytost, mladá, krásná dívka v bílém, rozevlátém, průsvitném šatu, postavy štíhlé jak proutek, vlasy měla černé, pleť sněhobílou, smyslné rty višňově rudé. Dveře zůstaly zavřené. Dívka vztáhla útlé paže směrem k opojenému bardovi a neslyšně vykročila, aniž prkenná podlaha zapraskala.

"Kdo jsi?" promluvil ze spaní, sen byl tak reálný, jako každá jiná skutečnost.

"Zavolal jsi mě," vydechla bytost jemným, sladkým, líbezným hlasem.

"Ne!"

Přiblížila se na dosah ruky. Sklonila se k Falkbertovi a zašeptala mu do ucha: "Ale ano." Slovíčka příjemně zašimrala, přál si, aby je zopakovala. "Ano," opakovala dívka. Trýzeň byla nesnesitelná. Zdvihl ruku a dotkl se jejích vlasů, tváře, ruka sklouzla níž a níž. Bylo mu vedro, nesnesitelné horko. Žhnul, čelo se mu orosilo, halena přisála na zpocenou hruď. Její oči byly černé, přesto zářily a přitahovaly. "Ano..." Nemohl odvrátit zrak z jejích úst, lehký dech voněl po růžích, rty se nepatrně pohybovaly a tvořily jediné, vábné slůvko. "Ano..." Smysly bouřily a staly se neovladatelnými. "Ano..." Rázným škubnutím si roztrhl halenu.

"Pojď," řekl slastně. Falkbert zabořil ruce do pokrývky a pevně zaťal prsty.

"Pane... Pane!" Zuřivé bušení na dveře. Wotan se vymotal z deky a skutálel se z postele na zem.

"Jo," zabručel, "už jdu." Za oknem panovalo šero, veliké dešťové kapky rytmicky bubnovaly do skleněných tabulek. V dáli zazněl hrom. Vyhrabal se na nohy a na chvíli ponořil hlavu do umyvadla s vodou. Zaprskal a popotáhl nosem. Sebral pistoli, překontroloval hlavně a šel otevřít dveře. Na chodbě stál hostinský, rozrušený, netrpělivý.

"Pane, stala se hrozná věc," vyhrkl, a když Lachtig nereagoval, odtáhl ho do vedlejšího pokoje. Wotan ihned vystřízlivěl. Místnost byla klidná, hrozný nepořádek, ale u Falkberta nic nevídaného. Na podlaze ležela jeho loutna, kabát, vlastně celý bardův oděv, muzikant samotný spočíval na posteli, zpola přikrytý dekou, oči klidně zavřená, jako by spal. Wotan zastrčil pistoli do kalhot a přikročil ke svému příteli. Přiložil ruku na bardův krk, tep však nenahmatal. Převrátil vychladlé, strnulé tělo na břicho, ani na zádech nebylo zjevné zranění. Byl nahý. Předposlední věštba se vyplnila. Nemohlo být pochyb. Falkbert si před smrtí ještě pořádně užíval. Wotan příšerně zaklel, až se dům otřásl v základech nad těmi hromově pronesenými sprostými slovy.

"Předpokládám, že okno bylo zavřené..." promluvil na hostinského. "...K čertu, nikdo z domu to přeci nebyl."

"Co se stalo?" vyzvídal pán domu roztřeseným hlasem. Ignoroval ho. Čtyři byli pryč. Wotan jediný zůstal. Sudby se vyplnily téměř do písmene. Ale vždyť tu zrůdu zabil! Naplní se i jeho osud?

"Pane, co se stalo?!" Wotan zkameněl, polilo ho horko. Najednou bylo vše jasné, možná, chtěl si být jist.

"Co's udělal s tím mužíkem v zimě?" zaútočil přímo.

"Prosím?"

"No ta zrůda, co jsem ji zastřelil." Hostinský se zamračil.

"Odnesl jsem ji do lesa za hostinec. Proč..."

"Přesně," zařval Wotan a vyskočil.

"Za domem začíná pěšina," pospíšil si s odpovědí, "tak u ní. Byly závěje, já..." Na víc Lachtig nečekal. Uvědomil si, že prve na krčmáře vytáhl pistoli a že ji stále drží v ruce. Rychle ji skryl. Vyběhl z pokoje, málem upadl na schodech a vyrazil z hostince do prudkého lijáku. Příval vody ho na okamžik oslepil. Protřel si oči a vydal se na obchůzku stavení. Měl na sobě jen koženou kazajku a kalhoty, pouze vysoké boty se hodily do deště. Za domem narazil na uzoučkou, rozblácenou stezku, přesně jak říkal hostinský. Rozběhl se po ní směrem k lesu. Bořil se do bahna po kotníky, párkrát uklouzl a stěží udržel rovnováhu. Blesk načrtl na šedém nebi klikatou dráhu, hrom se ozval v zápětí, nepříjemně blízko, ohlušující. Dorazil na pokraj lesa, kde se pěšina ztrácela mezi stromy, travou a kapradím. Horečnatě začal pobíhat od kmene ke kmeni, od křoví ke křoví, padal do rozmoklé půdy, odhazoval spadané větve, prohraboval kupky tlejícího listí. Blesk projel oblohou a na chvíli osvítil okolí. Něco se zalesklo kus nalevo od Wotana. Vrhl se tím směrem. V trávě se bělala lebka a pár rozházených, polámaných kostí. Popadl lebku a zahleděl se do prázdných očních důlků. Příliš malá a nelidská, snad nějakého zvířete, hlavně bez prostřeleného čela. Lebka mu vypadla z ochablých prstů, těžce se opřel rukama o chladivou zem, zůstal klečet. Déšť mu bil do zad, stékal po vlasech, obličeji, ruce se bořily do rozměklé hlíny.

"Pane, poslal jsem pro hrobníka... Proboha!" vyjekl krčmář. Zablácený, špinavý, promoklý Lachtig přešel místností od dveří ke krbu a zanechal za sebou uličku bahna odpadávajícího z bot. "Pane, váš přítel bude mít krásný pohřeb, ale bude vás to stát pět zlatých." Wotan hrábl do kapsy a vylovil pěkně naditý váček s mincemi. Se zařinčením kožený pytlík dopadl na stůl, několik zlatek se vykutálelo na špinavou desku.

"Připrav mi horkou koupel, pečené sele k obědu pro všechny, neředěné pití a..." Zaváhal.

"Pane?"

Jsi frigidní, pomyslel si, žádnou děvku. "...A zbytek dejte vaší služce."

"Pane," zavýskla mladá dívka a klekla Lachtigovi k nohám.

"A neošiď ji," dodal Wotan ledově. Hostinský uhnul jeho mrazivému pohledu.

Řádně se umyl, usušil šaty, najedl a napil. Čas ubíhal a stíny se prodlužovaly, tma se vplížila do hostince U Černého lesa. Mnoha pohárům vína se podíval na dno, ale stále nebyl opilý. Blížila se půlnoc, když vstal od stolu a vystoupil do prvého patra budovy. Naposledy se ohlédl. Odemkl dveře svého pokoje. Vešel a usedl na postel. Rozsvítil svíčku a vytáhl pistoli. Pročistil obě hlavně, nasypal čerstvý, nezvlhlý, střelný prach na pánvičky, nabil. Pár minut do dvanácti. Odložil pistoli a vytáhl z pochvy meč. Světlo svíce přeběhlo po široké, kalené čepeli. Wotan se jal meč potěžkávat a zkoušet. Pár vteřin do dvanácti.

Za okny hotové boží dopuštění, padají kroupy. Vichr se prohání bláznivou rychlostí a skučí. Náhle je cítit průvan, hostinský někoho zdraví. Ihned umlká. Dřevěné schody do patra tiše vržou, jak někdo jde nahoru. Dvojí cvaknutí natahovaných kohoutků naplňuje místnost.

Dvanáct.