Ledový král

Michal Pisko

Silný vítr od moře, přinášející na svých bedrech šedočerná oblaka, hnal zpěněné , vysoké vlny v příboji proti hranici bílého pobřeží. V pravidelných intervalech se vlny rozbíjely o ledovou hradbu, ze které místy vyčnívaly ostré špice skalnatého podloží, v mrazící, slané, vodní tříšti. Pár kapek dosáhlo až jeho bot a pichlavá sprška pokropila nechráněný obličej. Stál nad útesy, proti skučícímu větru, olověným mrakům naditým sněhem k prasknutí, vzdouvajícímu se příboji, za křiku šedých racků, v tíživé atmosféře nadcházející bouře. Opodál se s ohlušujícím praštěním utrhl kus ledu a sklouzl do vlnobití.

"Braine, pojď zpátky! Dál od okraje!" přikázal ostře vysoký muž oděný v dlouhém, teplém, strakatém kabátci ze sešívaných kůží. Na nohou měl objemné huňaté boty, zpod chlupaté čapky spadalo do temných očí několik pramenů prošedivělých vlasů, přes polovinu tváře lesklé tukem halil šedý plnovous. Oba chlapci byli oblečeni velmi podobně, Brain i Taron stojící vedle muže a nesoucí těžký vak. Oba byli přibližně stejně staří, avšak v tváři zcela odlišní.

"Strýčku?"

"Ano, Braine?"

"Co je za Oceánem?"

"Co je to za otázku? Přeci konec Světa. Proto se tomu říká Oceán."

"A viděl někdo konec Světa?"

"Ne!"

"Co je za koncem Světa?" Muž si povzdechl.

"Jestli chceš, tak se na to zeptej Lógina. Určitě ti s radostí odpoví."

"Myslím, že to vědět nemusím," řekl rychle chlapec a neznatelně se otřásl při vzpomínce na starého karka (Karkové - tajemný, uzavřený, kněžský řád, soudci neřešitelných sporů, rádci a věštci).

"Opravdu jsi mě potěšil. Tarone, podej mi úlovek a vyrazíme domů."

"Strýčku Orsene?"

"Ano Braine?"

"Chtěli bychom s Taronem ještě chvíli zůstat venku." Vysoký muž se podezíravě podíval na chlapce. Brainovi dalo mnoho práce udržet pod odzbrojujícím, ostřížím zrakem bezelstnou tvář a ani jednou nesklouznout pohledem na blízkou černou horu.

"Nepůjdete k moři?" řekl muž, spíše jako příkaz, než otázku.

"Slibuji," hlesl Brain s pocitem úlevy.

"Dobře, ale ne na dlouho. Blíží se vánice a přituhuje. Za chvíli vás chci vidět doma!"

"Díky, strýčku."

"Díky, tati."

"Tak mě chyť," zasmál se Brain a rozběhl se. Nebude lehké Tarona přesvědčit, na něj se musí pomalu. Stále za sebou slyšel dupot a hlasité oddechování. Ohlédl se. Taron mu stěží stačil. Vždy byl lepší. Věděl to. Černá hora se blížila. Brain začal těžce oddechoval. Mrazivý vzduch pálil v hrdle a plicích jako živý oheň, boty ztěžkly, cítil zuřivě bijící tepny na spáncích, polevil v běhu. Ještě jednou se ohlédl. Taron za ním supěl, snad o trochu blíže.

"Stůj už!" vykřikl. Brain se v odpověď chraplavě zasmál a mírně zpomalil. Běžel téměř po úpatí hory do pozvolného svahu. Na rameno mu dopadla Taronova paže.

"A mám tě!" vykřikl vítězoslavně, ale hlas mu vypověděl službu. Oba se svalili na led.

"Vyhrál jsi," řekl Brain přerušovaně, na oko zklamaně. Se zaúpěním se zvedl, jako by vyčerpán, usedl na nepohodlný skalnatý výčnělek a zakryl ústa rukavicemi, aby ohřál vdechovaný vzduch. Taron učinil stejně.

Brain zapátral pohledem po temné mase hory. Výše, o pár desítek metrů, tam, kde skalní stěna již strmě, příkře šplhala k nebi, se dalo rozeznat, mezi chaotickými puklinami, výstupky, převisy a ostrými špicemi, pár pravidelných obrysů, čar kolmých a vodorovných. Z malé ruiny, na skále, čišela starobylost, lidské osudy, historie, úcta a neurčitý strach. Ti, kdož náhodou strávili noc poblíž, byli kdykoliv ochotni přísahat na Véru, bohyni pravdy a Posledního soudu, že zaslechli tichou cizokrajnou hudbu na neznámé nástroje a spatřili, vysoko na skále, mezi troskami zašlé kultury předků, jasné, bledězelené světlo. Jiné v hrůzostrašných snech oslovovaly přízraky, další museli čelit útokům ohavných démonů. O poznání se setmělo, když líné mraky dostihly sluneční kotouč, bílý s nádechem žluté. Ledovou pustinou přeletěl stín.

"Co kdybychom vylezli nahoru?"

"Ne! To nesmíme!" zděsil se Taron a zdvihl ruce, jako by se bránil. "To je zakázané místo."

"Zakázané?" zasmál se Brain. "Kým?"

"No..." zaváhal Taron. "...Bohy." Brain se znovu zasmál.

"Proč? Že to řekl Lógin?

"Je to staré místo. Ze staré doby. Tam žijí jen duchové," nedal se Taron.

"Právě proto se nám nemůže nic stát!" Taron mlčel. "Mohla by tam být hnízda," zaútočil Brain na největší Taronovu slabinu.

"Dnes jsme již sebrali čtyři vejce. Více je zakázáno." Brain opovržlivě vyprskl.

"Zakázáno. Zakázáno... Třeba tím Lógin mínil jen veliká hnízdiště na pobřeží," promluvil nejistě. Taron již neřekl ani slovo a hleděl směrem k moři. "Snad se chlap jako ty nebude bát!" zatřásl mu povzbudivě ramenem. Neodpověděl.

"...Dělej si co chceš," promluvil opět po chvíli mlčení Brain, ale já tam vylezu.

"Myslím, že půjdu s tebou," zaváhal Taron. "Konec konců, není to můj nápad," uvažoval pomalu nahlas. "Otec by byl jistě proti, abychom se rozdělili a ty šel sám."

"Díky, Tarone. Pospíšíme si."

Vstali a vydali se do svahu. Prvních deset metrů překonali bez problémů, ale čím byl svah strmější, výše, blíže k cíli, tím postupovali pomaleji. Boty jim ujížděly, byli nuceni vyhledávat skalnaté výčnělky z kluzkého povrchu, opory pro nohy, místy lezli po čtyřech, vzájemně si pomáhali. Tam, kde končil ledovec se zdvihala kolmá, zbrázděná skalní stěna. Od převisu s pozůstatky zdí je dělilo snad tucet metrů. Brain zdolal krátký úsek, když se zastavil. Pustil se jednou rukou, zuby stáhl neforemnou rukavici a zastrčil ji pod kabát za kalhoty. Postup opakoval i s druhou rukavicí.

"Sundej si rukavice," zakřičel na Tarona vyčkávajícího na úpatí stěny. Pokračoval ve výstupu. Do prokřehlých prstů se mu zakusovaly ostré hrany výčnělků, avšak lépe nacházel vhodná místa k držení. Náhle Brainovi uklouzla noha. Zasyčel bolestí. Zůstal bezmocně viset za ruce, marně hledal nohama oporu. Vtom ucítil spásnou pomoc, Taronovu ruku podpírající chodidlo. Vytáhl se výš. Zatnul zuby a zapudil bolest a únavu.

Konečně nahmatal převis, přitáhl se a převalil přes okraj. Pohlédl na své rozedřené, krvavé ruce, otřel dlaně do kožichu a navlékl si vyhřáté rukavice. Chytil tápající paži a pomohl Taronovi na převis. Taron vztekle vydechl, ale Brainovi nespílal. To by nikdy neudělal. Spíše byl nazlobený na sebe, že se nechal přemluvit.

"Tak jsme tu," začal Brain, aby rozptýlil přítelovy chmury. "Nic nás nesežralo..." Rozhlédl se po terase. Zdola trosky vypadaly menší. Byl odtud výborný rozhled po krajině. Všude samý led, občas černé štíty hor, modravé, rozbouřené moře.

"...Takže se můžeme vrátit," dodal Taron rychle. Brain neuznal za vhodné odporovat. Vykročil k rozpadlým zdem, Taron se ho marně pokusil zastavit. Za vnější zdí následovalo úzké prostranství pokryté kameny, ale zvláštními, zcela pravidelnými, opracovanými, některé byly prasklé, na kusy, většina si však zachovala původní tvar, pravidelný, stejně jako ledové kostky iglů. Kdo mohl tak opracovat tvrdý kámen? Nepříjemné mrazení mu přejelo po zádech. Taron se postavil vedle něj. Nejistě přešli po vratké kamenné suti k černému vchodu do nízké budovy, obezřetně nahlédli dovnitř. Vstoupili do malé, šeré místnosti, do které pronikalo světlo jen okny a dveřmi. Strop zůstal celý, neporušený. Také kamenný. Mezi kvádry bíle svítila nějaká hmota, spojovací hmota, která dokázala udržet váhu kamenů. Brain opatrně přejel po stropě rukavicí. Trochu bílé hmoty se vydrolilo ze spár a rozpadlo na prach. Taron užasle zamručel. Brain bezmyšlenkovitě prošel místností k ústí chodby. Tu se ho zmocnila posvátná bázeň, úcta k stavitelům tohoto místa, neboť chodba byla vytesána v čisté skále.

"Braine, Braine," zašeptal Taron a raději se držel po jeho boku. Po třech krocích v temnotě vytušili křižovatku. Zpředu dýchal chlad a šero přecházelo v absolutní tmu. Vnitřní hlas Brainovi napovídal se této chodbě vyhnout. Zprava i zleva přicházelo světlo.

"Tak kam?" zeptal se Tarona.

"Měli bychom se vrátit."

"Ale!"

"Doprava,." zašeptal Taron. Podle očekávání chodba ústila do čtvercové místnosti. Ve vnější zdi zely úzké průzory dostatečně místnost osvětlující.

"Neslyšel jsi nic?" hlesl Taron.

"Ne," odsekl Brain. V místnosti vězel zvláštní pach, Brain hádal, že tak zavání zatuchlost a starobylost. Dřevěné úlomky na podlaze svědčily o dávné výbavě místnosti. Brainovu pozornost upoutal záblesk ve vzdáleném rohu.

"Zase jsem něco slyšel." Brain se sklonil k malému předmětu. Narovnal se a rozevřel rukavici. V paprscích světla se na kožešině zatřpytila malá hvězda.

"Tarone!" Hvězda z lesklého kovu byla poseta drobnými, jiskrnými, průsvitnými, bezbarvými krystalky, z druhé strany čněla dlouhá, tenká, zahnutá jehlice. Taron se nezmohl na slovo, jen vytřeštil oči. A v nastalém tichu zaslechli oba ten zvuk. Zvuk kapající vody, mnohokrát zesílený ozvěnou. Náhle ucítili silný průvan přinášející jemný šum podobný šepotu. Vzduch jako by ztěžkl, v uších jim hučelo.

"Braine. Myslím, že..." Nedokončil. Nemusel dokončit, oba se současně dali do kroku, dále již společně klopýtavě běželi šerou chodbou, na křižovatku a pak již ven z ruin. Zastavili až na kraji převisu, jen jedenkráte se ohlédli. Strávili ve zřícenině příliš mnoho času, mraky nyní halily téměř celou oblohu, a tak začali rychle sestupovat po příkrém svahu.

Vítr zesílil a z oblohy se lehce snášely přemrzlé vločky prvého letošního sněhu. Byli blízko vesnice, podle hlasitosti psího štěkotu, dnes se zdál být divoký a rozčilený. Přeběhli poslední terénní vlnu, za kterou již spatřili domov. Osídlení se rozkládalo na úpatí nízkého hřebene, nejvýše, na skalnatých terasách, stály malé kamenné domy, mezi nimiž se nápadně vyjímala budova Válečníků a Lóginovo sídlo. Níže, na pokraji ledu se kupily menší, kopulovité, kožené stany a v ledovcovém poli, matně patrná, se skromně krčila iglů.

Nápor větru roztrhl temnou oblohu. V houstnoucí vánici se rozběhli k vesnici, sníh jemně křupal, avšak stopy brzy zanikaly pod nánosy sněhu. V ústrety jim vyšla postava.

"Tarone. Braine," zvolala zvonivým hlasem.

"Ahoj, Gareno," pozdravili oba a hrnuli se k ní. Dívčiny černé vlasy skrývala špičatá čepice s bílým lemem z kůže polární lišky, tělo tlustý kožich zahalující její jistě bezchybnou postavu, vysoké zimní boty dosahovaly nad kolena.

"Přijeli nějací cizinci. Nechcete se jít podívat?" vyhrkla najednou a přidala široký úsměv.

"Ovšem, že ono," odpověděl bez otálení Brain a potlačil nutkání se pochlubit s nálezem z ruin. "Kde jsou. V Síni válečníků?"

"Ano," nepřestávala se usmívat.

"Neztrácejme čas." Proběhli mezi stany a zamířili do středu kamenné zástavby. Domy byly postaveny z neopracovaných kamenů, jak je příroda uvolnila, kladených na sebe bez spojovací hmoty, mezery vyplněné mechem a trsy trávy. Střechy byly vyztuženy dlouhými žebry velryb, málokdy dovezeným dřevem, potaženými nevydělanými kůžemi.

Před budovou Válečníků, převyšující všechna obydlí, skutečně spatřili dvoje saně se zapřaženými, neklidnými psy, hlídané statným mužem. U vchodu do Síně se tísnil houf mužů, ženy měly přístup zakázán.

"Pojďte," vybídl Brain své společníky a obešli budovu. "Ty tu zůstaň," řekl dívce. Garena posmutněla a sklonila hlavu. Brain zalitoval svých možná příliš hrubých slov. Rozpačitě přešlápl, pak si vzpomněl na hvězdu. Stáhl rukavici a zalovil v kapse.

"Tu máš. Vezmi si to, než se vrátíme," podal hvězdu dívce. Garena se rozzářila štěstím a opatrně uchopila blyštivý předmět.

"To je krása," vzdychla. "Co je to?"

"To jsme našli v..." Zadrhl se. Dívka však věnovala Brainově odpovědi pramálo pozornosti.

"Půjdu dopředu," špitla a odběhla.

"Neměl jsi jí to ani ukázat," obořil se Taron na Braina.

"Teď je to jedno. Pojď, vlezeme dovnitř!" Nalezli úzký otvor ve stěně, nízko při zemi, do kterého se Brain ponořil první, Taron ho následoval.

Málokdo měl štěstí a probojoval se do Síně Válečníků. Craich, kmenový vůdce, seděl na kamenné stolici pokryté kůžemi, vedle něj, po pravici, Lógin, podél stěn bezmála dvacet mužů. Vypátrat Orsena bylo jednoduché, byl z mužů nejvyšší.

"Kde jste byli, chlapci?" pokáral je tiše Orsen.

"Trochu jsme se zapomněli," odpověděl Brain bezelstně. "Když jsme tě nenašli venku, přišli jsme za tebou sem, abys neměl strach," zalhal.

"To je pravda. Nemáte tu co dělat. Rychle opět zmizte." Neodporovali, ale vraceli se velmi pomalu. Tři cizinci klečeli před Craichem. Vzhledem se téměř nelišili od vesničanů.

"...Pane, blíží se bouře. Prosíme tě, nech nás ji přečkat v tvé vesnici..."

Zuřivý vichr a sníh mezitím vykonali své. Garena čekala, jak řekla, před Síní Válečníků. Pohrávala si s hvězdou připnutou ke kožichu.

"Jak vypadám?" vypnula hruď.

"Krásně," zabručel Brain popuzený vykázáním ze Síně Válečníků. Přeci nebyli dětmi. "Slib mi, že o tom nikomu neřekneš." Obezřetně se rozhlédl. Pozornost všech okolo patřila strážícímu cizinci a vchodu do domu. Garena zakroutila hlavou.

"Ale půjčíš mi tu hvězdu ještě někdy!"

"No jo."

"Dobře, tak slibuji." Neochotně mu podala hvězdu. Z budovy vyšel druhý cizinec a přistoupil k saním.

"Musí zaplatit. Nejspíš kůžemi," poznamenal Taron.

"Jdu pro kůže," řekl cizinec hlubokým hlasem strážci.

"Pane," promluvil hlubokým hlasem strážce. "Ten chlapec." Přešel do cizího jazyka, aby náhodný posluchač nerozuměl.

"Tak pojďte. Kde jste byli tak dlouho?" přivítala chlapce příjemná žena středního věku, když se proplížili nízkým vchodem zakrytým dvěma závěsy z kůží do Orsenova domu. Vládlo zde šero a přítmí, avšak též příjemné teplo. Svlékli si kožichy a usedli na zem.

"Do vesnice přijeli cizinci, teto Ar," promluvil Brain.

"Vím. Každý to již ví. Kdy přijde tatínek?" zeptala se Tarona.

"Každou chvíli by tu měl být," odpověděl Taron.

"Co tam tak sedíte? nemáte nic na práci? Braine, vyměň knoty u lamp a ty, Tarone, přines nové svíčky a solené maso!"

Když se Orsen zanedlouho vrátil, povečeřeli solené maso a každý jedno syrové vejce. Dlouho do noci seděli ve svém malém kamenném domu a rokovali o všedních událostech, o lovu a především kvartetu cizinců. Nevraceli se k věcem včerejším, nepřemýšleli o budoucnosti. Žili z toho, co jim nadělila příroda, v kraji věčného ledu, kde pár trsů trávy uchycených na skále a olej znamenali světlo a teplo, každodenní starosti o dobrý úlovek, aby měli co jíst. Byli to lidé dneška, přítomnosti, činů, schopní přežít na kterémkoliv místě v celém bezcitném Světě.

Dům naplňovalo klidné oddychování spáčů a tma, pouze ve vzdáleném koutu místnosti nepatrně svítil malý plamen olejové lampy. Brain nespal. Hvězda ho nenechala spát. Jednou ji strýček objeví. Co mu potom řekne? Marně si lámal hlavu, doufal, že ho v pravý čas něco napadne. Náhle zvuk vichřice zesílil a Brain ucítil charakteristický průvan při odhrnutém závěsu. Srdce se mu prudce rozbušilo. Neodvážil se pohnout, naslouchal. Od vchodu zazněl šramot, nepatrný, téměř nepostřehnutelný. Spíše cítil, než věděl, že v místnosti je ještě někdo. Ve vzduchu se vznášel pach, který sem nepatřil. Opatrně stáčel hlavu. V slabém světle jediné lampy rozeznal matné obrysy postavy. Prohledávala jejich věci, šaty, kožichy. Hvězda. Určitě hledá hvězdu. Bytost, jako by vycítila Brainův pohled, přerušila práci a zdvihla hlavu. Později si nebyl jist, ale v tu chvíli by přísahal, že oči postavy rudě zaplály.

Zlomil ochromení strachem, vykřikl, odhodil kožené pokrývky na postavu a vyskočil na nohy. Dále spatřil jen tmu, zmatek. Prudký, bolestivý úder do hrudi Braina odmrštil, stěna vystřelila proti němu, sražená svítilna zarachotila na podlaze.

Vzdychl, když se pokusil vstát. Protřel si čelo a oči, aby zahnal následky nárazu hlavou do zdi. Někdo se snažil vykřesat oheň.

"Braine, jsi v pořádku?" slyšel Orsenův starostlivý hlas.

"Myslím, že ano."

"Co se stalo? Konečně vzplála suchá tráva a mech, rázem zahořelo několik svící. Nikdo cizí se v místnosti nenacházel.

"Někdo tu byl," odpověděl Brain a s Taronovou pomocí vstal. Orsen se sklonil k zemi a za jehlici zdvihl zářící hvězdu. Brain cítil krev ženoucí se mu do tváří. Horečnatě přemýšlel. Ani neslyšel, na co se Orsen zeptal. Budu muset říct pravdu...

"To je moje. Našel jsem to." ...Alespoň částečnou pravdu.

"Kde jsi to našel... Ukaž ruce. Neskrývej je za zády." Brain váhavě poslechl. "Zase jste byli u moře," huboval Orsen a uštědřil mu pohlavek. Brain chtěl zavrtět hlavou, ale Taron ho předstihl.

"Ano, otče," řekl omluvným tónem.

"Myslel jsem, že alespoň ty máš rozum. Jak vám mám potom věřit? Jak vám mám věřit!" Brainovi bylo do pláče. Vzmužil se a obrnil proti svým pocitům. Orsen dlouho, zamyšleně hleděl na hvězdu.

"A pokud jde o toto," přerušil mlčení, "zítra to vezmu k Lóginovi."

"Ne! K Lóginovi ne!" zděsil se Brain, že by mohla být odhalena jejich lež a skutečný původ hvězdy.

"Neboj se," usmál se Orsen. "Lógin je sice starý podivín, ale v jádru duše je to dobrý člověk," potřásl hlavou Orsen.

Když se Brain ráno probudil, byl Orsen pryč. Tiše vstal a snědl něco sušeného masa. Taron a teta Ar ještě spali. Učesal si hnědé vlasy kostěným hřebenem a natřel obličej vrstvou tuku. Navlékl si teplé boty, kožich a vykradl se z domu.

Bylo časné ráno a slunce na východě, za Oceánem, teprve vycházelo. Vzduch byl čistý, svěží, mrazivý, ale zachmuřená obloha stále hrozila další nadílkou sněhu. Orsen vyšel z Lóginova příbytku a zamyšleně se vracel ve vlastních stopách. Přes noc napadlo sněhu nad kolena. Většina vesnice ještě spala, pouze psi se neklidně převalovali, pobíhali, štěkali a vrčeli na sebe.

Náhle zaslechl kvapné kroky, Pozdě. Na záda mu dopadlo těžké břemeno, které ho strhlo na zem. Kolem Orsenova krku se ovinula paže, druhá mu tlačila hlavu do sněhu. Sníh se pod ním bořil, takže nemohl využít své síly. Vzdal se pokusů přetočit, sevřel škrtící paži a odtáhl ji. Konečně byl sníh dostatečně zválený, aby mu poskytl pevnou oporu. Vzepjal se, setřásl obtížné břemeno a skokem zmizel z dosahu nepřítele. Potácivě se v hlubokém sněhu postavil a otočil, od opasku vytáhl primitivní kamennou sekeru. Nepřítel vyčkával tři kroky od něj, bezpochyby jeden z cizinců, a v rukou svíral podivnou zbraň, na dlouhé násadě spočívala veliká koule, z které čněly ostré kamenné špice a úlomky.

Cizinec se mlčky vrhl na Orsena. Zbraň zasvištěla vzduchem a dopadla do sněhu. Orsen v hlubokých závějích nesnadně uhnul za cenu pádu, naslepo máchl sekerou. Vstal, aby čelil novému útoku, zády ke zdi blízkého domu. Cizincova zbraň nečekaně změnila směr a lehce zasáhla pohotového Orsena do boku. Tlustý kabát ho ochránil před vážnějším zraněním. Druhý úder zachytil nastaveným topůrkem sekery. Ocelové prsty mu opět stiskly v drtícím sevření krk. Zavrčel a chňapl po cizincově hrdle. Pak vykopl kolenem a prudce se skrčil. Nepřítelova zbraň udeřila do zdi. Vyrazil vpřed pod napřaženou paží a z otočky ťal po rozmazané siluetě.

Upadl do sněhu a zápolil s důsledky nedostatku vzduchu, pošramoceného hrdla a bolesti v boku. Sníh okolo ležícího cizince rudl krví. Vzápětí přiběhli první obyvatelé vesnice přilákaní neobvyklým hlukem. Orsen vstal a pohlédl na mrtvého nepřítele. Zmocnila se ho nevolnost. Podivná zbraň zmizela. Opodál se šklebili tři zbylí cizinci.

"...Požadujeme smrt tohoto muže, pro loupežnou vraždu našeho bezbranného druha. Ó veliký Craichu, slíbil jsi nám svou ochranu a pohostinnost. Splň svůj závazek. Jen krev může smýt ohavný zločin spáchaný na našem bratrovi. Provinil se proti bohům porušením svatého práva poutníků žádajících o bezpečí..."

"Vše je snůška nehorázných lží!" vykřikl vztekle Orsen. "To on mne napadl a tak porušil povinnosti vůči hostitelům..."

"Ticho!" zaburácel Craich. "Je mi líto, ale nejsou žádné důkazy. Vynesu rozsudek, proto se ptám. Chce ještě někdo něco říci na obhajobu té či oné strany?" Do Síně Válečníků vtrhl Lógin, stařec s bílými vlasy a vousy, v černém, starodávném hávu, ne z kůží, ale cizího materiálu, opírající se o hůl, ale stojící zpříma.

"Já se zaručuji za Orsena!"

"Ctihodný Lógine," řekl Craich důrazně. "Prosím odejděte. Toto je záležitost válečníků, ne vaše." Starý kark udeřil nazlobeně holí do země.

"Orsen je nevinný. O tom jsem přesvědčen. Nedovolím ho zabít," zahrozil Lógin.

"To ani nemám v úmyslu," odpověděl chladně Craich. "Poslyšte tedy můj rozsudek. Orsen je od této chvíle vyhnán z vesnice. V jeho majetku nadále zůstávají jen zbraně, a spřežení psů. Ostatní připadá rodině a vesnici. Tak jsem rozhodl!"

"Vrátím se pro vás, jen co najdu jiný kmen. Do roka budu zpět a potom si užijeme společného života. A neplačte, prosím." Orsen objal mohutnými pažemi Ar, Braina i Tarona, všechny najednou.

"Tady máš svou hvězdu," řekl Brainovi a podal mu hvězdu.

"Co řekl Lógin?" zeptal se a setřel slzu kanoucí po tváři.

"Že je... Krásná. Ty můj kluku," objal Orsen Braina. "Opatruj ji, ať mě vám připomíná." Tajemně se pousmál. Naposledy všechny objal. Ar skryla oči v dlaních a raději odběhla do domu. "A dejte si pozor na ty cizince," doplnil Orsen.

"My ti věříme," řekli chlapci jednohlasně.

"Já vám taky. Starejte se o Ar. Jste už přeci muži." Otočil se a nastoupil do saní. Na povel se psi rozštěkali, líně zvedli ze sněhu a zabrali. Orsen se ani jednou neotočil.

"Nemyslím, že je to správné. Otec řekl, abychom se starali o matku.

"Tiše! Chceš ji probudit?"

"Zase budu litovat, že jsem tě poslechl."

"Nevím jak ty, ale já musím za strýčkem. Klidně si tu zůstaň. Přines ještě solené maso a naše oštěpy." Taron se tiše vrátil do domu. Krajinu halilo šero, těsně před svítáním, nebe nad hladinou Oceánu začínalo bělat. Všude vládlo ticho. Taron se neslyšně vrátil a vše připevnil k saním.

"Dobře. Jdeš?" Taron přikývl. Brain uchopil prvního psa za obojek a vyvedl spřežení z vesnice. Přes noc napadla čerstvá vrstva sněhu.

"A jak chceš otce najít?" Brain se lehce usmál

"Nevzpomínáš si? Zkus chvíli přemýšlet."

"Nebude daleko, protože brzy začal padat sníh."

"Chytré."

"Možná, vzpomínám si, že dříve nás často vodil tam, k jeskyni, na jihu. A odjel na jih.

"Jo," zajásal Brain. "Přesně to jsem měl na mysli. Vykřikli na psy a opřeli se do saní.

"Kde je ten kluk," chytil Ar za ruku jeden z cizinců a zuřivě jí zalomcoval.

"Nevím. Pomoc!" vykřikla zděšeně. Cizinec ji hrubě odhodil do sněhu. Sbíhali se první zvědavci. Mužů bylo málo, ostatní byli na lovu.

"Tak kde je?" Ar se snažila odplazit.

"Dost!" Mezi dva dospělé, ozbrojené válečníky a čtyři mladíky se postavil Lógin. Cizinci jako na povel vytáhli zbraně. Vesničané v údivu ustoupili. Vůdce cizinců svíral v rukách blyštivý, krátký meč.

"Násilím nic nezmůžete! Zmizte odtud!" rozkázal neochvějně Lógin.

Bledé slunce stálo vysoko na obloze a zvlněná planina až k Oceánu se třpytila jako křišťál. Pusto a prázdno. Opodál se sníh na slunci sesul v miniatuře laviny. Orsenova radost ze shledání se změnila v nastraženost všech smyslů.

"Co je to, strýčku?" zeptal se Brain.

"Nevím. Možná..." Na blízkém hřebenu se zjevily saně, jasně zaslechli psí štěkot.

"Rychle! Rychle zpátky k jeskyni! Rychle!" vykřikl Orsen a postrčil zmatené chlapce. Utíkali sněhem, ale byli příliš pomalí a vzdálení od úkrytu. Saně je dostihly. Tři cizinci sestoupili a tasili zbraně. Příšerně se vítězně šklebili a pokřikovali obhroublé nadávky. Dva třímali podivné zbraně a třetí meč. Orsen zdvihl kamennou sekeru a chlapci napřáhli svá kopí.

"Nebuďte blázni," promluvil vůdce cizinců, "a dejte nám ten šperk!"

"Šperk? Co je to šperk?" podivil se Orsen. Brain a Taron mlčeli a nepatrně ustoupili za Orsena. Vůdce se zasmál.

"Pro vás je ho opravdu škoda. Hvězdu, prosím!"

"Á, hvězdu? Bez problémů. Braine, hvězdu!"

"Ale strýčku..."

"Hvězdu povídám. Dáme ji raději těm hodným pánům." Cizinci se zašklebili. Brain neochotně vytáhl hvězdu na denní světlo.

"Tady, strýčku," řekl truchlivě. Orsen uchopil hvězdu a zdánlivě neobratně ji hodil doprostřed vzdálenosti mezi ním a cizinci.

"Hm," zabručel vůdce. "Záludné. Seber ji a podej mi ji."

"Ne!"

"Seber ji!" V žádném případě. Je vaše," trval na svém Orsen. Vůdce se zamračil a pomalu postoupil vpřed, nespouštěje oči z Orsena. Pak se zastavil a promluvil ke svým druhům nesrozumitelným jazykem. Jeden z nich váhavě prošel kolem svého vůdce a zastavil se krok od hvězdy. Shýbl se a rukou tápavě nalezl hvězdu, při čemž stále sledoval trojici vesničanů. Náhle zaslechli cinkání rolničky. Thorm, napadlo Braina, bůh prohánějící se ledovým světem ve zlatých saních tažených soby. Všichni se ohlédli směrem, ze kterého zvuk přicházel. Orsen nezaváhal. Ťal po nejbližším cizinci. Nepřítel utrpěl zásah do pravého ramene a skácel se na zem, hvězda mu vypadla z ruky. Brain se po ní vrhl. Zbylí cizinci nerozhodně uskočili, avšak záhy se vzpamatovali a zaútočili. Na vrcholu kopce, směrem od vesnice se objevily další saně.

Brain se odkulil před svištícím mečem, ale zraněný cizinec ho chytil za nohu a drápal se po něm. Vzduch rozetnul příšerný válečný pokřik, při němž tuhla krev v žilách. Z cinkajících saní seskočili za jízdy dva po zuby ozbrojení muži, na hlavách měli vlčí kůže, obličej rudě zmalovaný, zkřivený zlobou, ohánějící se mečem a kyjem. Vrhli se na cizince jako příbojová vlna a rozpoutalo se hotové peklo. Zraněný cizinec dále Brainovi nevěnoval pozornost a hleděl zachránit vlastní život. Zvonění mečů se mísilo s tupými údery seker a kyjů, funěním, skřípěním sněhu, výkřiky zběsilosti a nářkem raněných.

Rozhostilo se ticho. Brain se odvážil otočit. Ve sněhu spočívala čtyři bezvládná těla. Nepěkný pohled na krvavé hrudi, rozbité hlavy, zlámané krky, končetiny. Opodál ležel těžce oddychující Orsen a nad všemi se tyčil nově příchozí, nečekaná pomoc, brunátný vyčerpáním a zlobou, paže s krátkým mečem ochable svěšená.

"Tati!" vykřikl Taron a vrhl se k Orsenovi.

"V pořádku. Jen škrábnutí." Tázavě pohlédli na muže s mečem. "Kdo jste? Proč jste nám pomohl?" Muž meč pomalu otřel a zasunul do pochvy. Zdvihl pravou ruku a roztáhl prsty.

"Kidaikine (krevní msta - člověk zavázaný krevní mstou si do dlaně vyřeže znamení posledního soudu)," zavrčel. Na jeho dlani se šklebil částečně zhojený, vyřezaný znak.

"Nikdy bych vám nepomáhal. Byli bychom je dostali dříve, ale ta zpropadená vánice nás zdržela. Od rána, kdy jsme se dozvěděli, že byli ve vaší vesnici ženeme psi k padnutí... To mě přivádí na myšlenku. Proč vás pronásledovali?" Orsen přikývl.

"Ukaž hvězdu, Braine." Brain překvapením strnul, ale poslechl.

"To je opravdu moc pěkná věc," poznamenal muž. "Pro to se zabíjí... Ale budu k vám štědrý," rozptýlil zlověstné ticho. "Vy mi dáte hvězdu a dostanete všechny věci těch zvířat, které by patřily mě... I meč." Nenaléhal. Věděl, že každý správný chlap buď přesvědčí sám sebe, nebo ho k činu nikdo nepřinutí. Brain váhal, ale Orsen odpověděl za něj.

"Platí. Dobrý obchod." Zamračený cizinec shrábl hvězdu a nohou posunul meč k chlapcům. Choval se rázem jinak, ostražitě. Nespouštěl z trojice oči, lehce zdvihl tělo svého neméně statného druha a položil ho na saně. Zakřičel na odpočívající psy a saně roztlačil. Zvuk rolniček se nesl mrazivou krajinou. Cizinec se v duchu zasmál.

"Kdo by nepoznal hvězdu Valkýr. Dobrý obchod," pomyslel si ironicky.

"Strýčku, proč jsem mu ji měl dát?"

"Klidně by nás zabil. Ale..." tajuplně se pousmál. "...Byl jsem přeci u Lógina. Zkoumal hvězdu a uvolnil jeden z těch krystalků. Lehce se rozbil. Říkal něco o diamantech či co. Však málokdo mu rozumí. Ta hvězda... byla podle něj bezcenná."