Bílý lotos

Michal Pisko

"...Čiňte pokání a Bůh vás vyslyší," zakončil rozmluvu stařičký mudrc a uchopil do roztřesených prstů šálek s dávno vychladlým čajem.

"Za ty peníze jsi mi toho moc neřekl, dědku," odsekl chlapík sedící proti němu. Stařec klidně usrkl čaj a odpověděl:

"Hledám řešení tam, kde jiní ne. Nacházím cestu tam, kde to jiní již vzdali. Má slova ti budou mnohem jasnější v pravý čas! Pak se řiď podle nich a dojdeš úspěchu."

Teplý jarní den se lámal do druhé poloviny a slunce přímo nad hlavou nutilo vyhledávat stín. Blankytně modrá obloha byla bez mráčku, vzduch nehybný, dusivý, hustý, slabě čpící odporně nasládlým, městským zápachem.

"Dědečku! Dědečku!" přiběhlo malé, ušmudlané děvčátko v obyčejných, hrubých šatech, hnědé vlasy spletené do dvou copů. Objalo starce kolem krku a pevně se přitisklo. "Našla jsem to. Našla jsem to!"

"Copak jsi našla?" zeptal se jí jemně a láskyplně. Zahleděl se na něj pár velikých pomněnkových očí zářících z kulatého, veselého obličeje. Osud k ní nebyl dvakrát milosrdný. Celou rodinu ztratila v dvaačtyřicátém, při té hrozné, veliké, morové epidemii. Byly jí tehdy dva roky, takže si na nic nevzpomínala, jak se jí ujal potulný mudrc, pro ni byl prostě navždy dědečkem. Putovala s ním všemi zeměmi, od města k městu, a zdála se být šťastnou, alespoň mohla být, svým způsobem, neboť mudrc byl opravdu dobrým pečovatelem a vychovatelem a miloval ji jako vlastní.

"Lotos! Přeci lotos, dědečku. Jak jsi mi vyprávěl. Bílý lotos. Ten nejčistší a nejvzácnější, jak jsi říkal, dědečku." Uchopila starce za ruku a již ho táhla, aby mu ukázala svůj objev.

"Počkej přeci!" zachraptěl mudrc a pomalu, s pomocí hole, vstal. Byl již příliš starý, bílý vous mu sahal po pas, kůže byla svraštělá, tváře propadlé, údy útlé, slabé a roztřesené. Jen šedé oči pod hustým obočím stále žily a vyzařovaly vnitřní sílu a moudrost. Vedla ho poloprázdnými ulicemi, poskakovala kolem něj, jako by tančila, plála vzrušením a nedočkavostí, až svému ochránci dá tu nejvzácnější magickou květinu, co svět zná. Krátkými kroky ji následoval, s častými přestávkami na odpočinek znavených nohou a oddechnutí.

Propletli se davy na hlavním městském tržišti a opět odbočili do klidnějších uliček. Nemohl popadnout dech, ale děvčátko ho vyburcovalo k dalšímu postupu. Ze čtvrti obchodníků a řemeslníků prošli do míst, kde bydlela jen chudina, námezdní dělníci, dno a odpad společnosti.

Zčernalé, dřevěné, poničené, nachýlené baráky tísnily z obou stran úzké, špinavé ulice plné hnijících odpadků, nad vším se vznášel pach plísně a rozkladu. Občas ve vchodech seděly staré, zubožené, shrbené ženy, někde se ozýval křik, podél zdí se potácely podezřelé postavy. Dívka se radostně smála a poskakovala, snad ani nevnímala bídu okolí, až měl mudrc chvílemi obavy o její bezpečí.

Jak mohla dojít tak daleko? Nebyla pryč déle než půl hodiny!

Blížili se k moři, ale tančící dívka zahnula do pozvolného kopce čnícího nad přístavem. Pokud to vůbec šlo, domky tu byly ještě nuznější a o poznání starobylejší, většina zela prázdnotou a opuštěností, dveře vyvrácené, stěny prolezlé červy, na spadnutí.

"Není tu krásně, dědečku?" zvolalo děvčátko zvonivým hlasem. "Tady museli kdysi žít víly a elfové." Ulice zalitá odpoledním sluncem stoupala výše do kopce, i oni po ní dále pokračovali. Mudrci se opět udělalo mírně nevolno, takže se musel ve stínu zastavit.

"Už tam budeme, dědečku," řekla dívka vesele a uvěznila starcovu ruku. "Pojď!" vybídla ho. Na vrcholu kopce stál osamocený, polorozpadlý dům obklopený rozlehlou, zpustlou zahradou.

"Tudy dědečku," zasmála se dívenka a protáhla mezi zprohýbanými mřížemi rezavého plotu. Mudrc strčil do branky a ta se skřípavě otevřela a protočila na vyviklaných, zašlých závěsech.

Neudržovaná zahrada se během dlouhých let bez péče změnila v hotový prales. Úzká, písečná pěšina téměř zanikla, koruny stromů zhoustly, a hlavně keře se rozrostly a tráva se vlnila po pas. Trnité houštiny spoutaly stezku vskutku neprodyšně a neprostupně.

"Za mnou, dědečku," zvolalo děvče a ponořilo se do keřů pod velikou jabloní. Ploužil se za ní a prodíral bujným porostem, spatřil již jen mizející záda. Uviděl ji až u domu. Stála skloněná u kamenné stěny s opadávající omítkou, po které se pnula divoká růže. Mezi trny a hnědozelenými listy vyhlížel malý kvítek, ani ne bílý, ale růžový.

"Není nádherný, dědečku?" Mudrc na chvíli přivřel znavené oči. "Bílý lotos. Musela tu být zahrada elfí královny," zatahala starce za rukáv prostého hávu.

"Je opravdu překrásný," odpověděl šeptem mudrc, shlédl na děvčátko a pohladil ho po vlasech.

"Ty si ho nechceš vzít? Říkal jsi, že přináší sílu mládí a moudrost," hlesla s lítostí, smutně, téměř plačky. Usmál se na ni, přivinul ji k sobě a políbil na čelo.

"Ten nesmíme utrhnout. Co kdyby to byl poslední bílý lotos na světě!"