Zizi McBride

Žila byla v jedné malé vesničce na kraji temného hvozdu malá holčička, říkali jí Doubravka. Narodila se z obrovské lásky a na vztek rodičům jejích rodičů. Okolí se její život nezdál šťastný, spíše nějak prokletý. Její milý a silný otec brzy zemřel při štípání kamene v nedalekém lomu a její drahá matka od té doby žila jakoby v jiné dimenzi tohoto světa, a tak maličká holčička rostla jako to dříví v lese. Děti v místní škole se jí často posmívaly, že je dcerou podivínky a jednou bude také taková, ale jí se tohle žvatlání pranic nedotýkalo, raději se toulala tmavým hvozdem a kochala se krásami prastaré přírody, přestože báje a pověry říkaly, že v temném hvozdu straší a i dřevorubci tam raději chodili jen ve skupinkách.

Jednou na cestě, kterou šla snad tisíckrát, stál neznámý strom. Věděla, že je čímsi důležitý, a tu si uvědomila, že právě zde byl započat její život, jejími milovanými rodiči a pro ni zatím skrytou prastarou silou. Zachvěla se. K tomu stromu ji však táhlo i cosi dalšího, cosi co patřilo do její budoucnosti a bylo to někde uvnitř tohoto stromu. Zaklepala a strom se s jemným povzdechem rozestoupil. Vešla. Uvnitř seděla krásná tajemná stařenka s protáhlým obličejem a zvláštníma ušima, snad elfka, zadoufala Doubravka. "Posaď se u nás, Doubravko", řekla paní, aniž by pohnula rty. Ano, ona mluvila v její hlavě, uvědomila si Doubravka. Bylo to úžasné a zároveň tak přirozené odpovědět jí stejným způsobem. Celý den, celou noc a celé další měsíce jí paní takto vyprávěla krásné příběhy o silných ženách, které svým velkým srdcem a obrovskou vůlí pohnuly světem. Předávala jí poznání o tom jak složité jsou cesty ducha a síly v každém člověku a jak v jejich hlavách je ukryta moudrost celých generací, jen je tam uzamčena temnotou, která ji blokuje a brzdí a kdo se naučí dveře temnoty otvírat, otevře se mu náhled do vší té dobroty, lásky, zloby i nenávisti, co je jí lidstvo schopno. Člověk, který se odváží vejít musí být velmi silný, studna vědomostí, která se mu otevře, může přinášet radost i zkázu a člověka snadno polapí. Pokud někdo tuto schopnost unese, dokáže svou myslí nahlédnout do tajů ostatních duší a dokáže svou vůlí ovlivnit celý svět a to je obrovská zodpovědnost a moc pravého krále.

Potom chodila po světě tak trochu jako ve snách a snažila se postrčit ty tajemné dveře a nahlédnout. Zjišťovala, jak věci skutečně pevné v reálném světě lze jako pevné využít i v tom druhém světě, za dveřmi. Uvědomovala si jak všechny věci kolem ní mají duši a paměť, jak jí říkají, co zažily, viděla jak všechno je provázáno se vším a především jak svět v kterém žila je svázán se světem jenž ji ukázala pohádková víla.

Odjakživa věděla, že jí v životě čekají velké věci a teď to začínalo dávat smysl. Sedla si ke své matce a spolu ušily, ve znamení silné mateřské lásky, na mladou ženu v kterou rostla, pevné hnědé šaty a ona z mysli své vyzdvihla ochranné runy, které, vědouc, že čím je co pevnější ve skutečnosti, tím pevněji se dá uchopit ve světě mystickém, pevnou nití barvy země je vyšila na své nové šaty. Dál brouzdala světem a nakukovala do moudra a lásky lidí , zvířat, rostlin i věcí. Její bezstarostné putování však nemohlo trvat věčně, na to pro ní život nachystal příliš mnoho zodpovědnosti. Jednou ucítila prudké bodnutí u srdce a věděla, že ji potřebuje její maminka. Vydala se na cestu a jak si přála být tam hned její nohy ji nesly letem přes hory a doly do její rodné vísky, kde banda loupežníků v čele se zlým čarodějem plenila její vesnici. Rychle vběhla do matčina domu, kde se zrovinka dva zloduchové matku snažili znásilnit a ta jak se bránila, jen přitahovala další údery pěstmi i noži. Jako by v mlhách a neschopna pohybu stála uprostřed místnosti a sledovala tu hrůzu. V dálce skrz zeď viděla, jak se brání vidlemi její jediný přítel z mládí a ze sousedova domu slyšela jekot malého děcka uvězněného v plamenech. Cítila jak se na ni fyzicky drápe jeden z lotrů a jak do jejího těla a duše se snaží proniknout chaos a nenávist toho čaroděje. Byla v pasti svých pocitů, nedokázala svou znalost či dar použít, zbavit se jich, zachránit matku. Byla tak slabá a cítila se tak ztraceně v té krutosti, která byla všude kolem ní. Cítila a věděla, co všichni ti muži napáchali zla, vražd a loupeží, kolik rozseli zbytečné smrti, lidem, kteří měli v životě dokázat mnohé krásné. Otevřela dveře jejich hlav a všechna ta jejich špína na ni dolehla, že myslila, že ji zabije.

Náhle si uvědomila jak bezvýsledně lotr zápasí s pevností jejích šatů a není schopen je roztrhnout a ucítila pevnost a sílu vyšitých run, kterými nemohl čaroděj prorazit. Uchopila všechen ten žal a lítost nad smrtí a zubožením všech obětí těchhle lotrů a hodila to na ně, na ty sobecké ničemy, na každého zvlášť celou tu kupu smutku nad jeho násilnostmi. Čarodějovi z té přemíry neznámého pocitu prasklo srdce, muže, který bodal její matku ranila na místě mrtvice a ten co se sápal po ní se v okamžení zbláznil. Toho, co mečem chtěl zabít jejího přítele popadla taková lítost, že skočil do plamenů a za cenu vlastního života zachránil to plačící dítě, z některých se stali lidé snažící se odčinit, co napáchali, ale ti zvláště zkažení svou vinu neunesli a zemřeli. Srdce Doubravky nad těmi promarněnými životy zaplakalo, ale nebylo v její moci je přivést na cestu dobra dokud byli nevinnými dětmi, tuto cestu si zvolili sami.

A tak se zrodila obávaná a milovaná královna všech čarodějnic, moudrá Doubravka, jejíž přání hýbalo a možná i hýbe světem dodnes. To si uvědomovala krásná elfí babička, když ukápla jednu slzu za umírající maminku Doubravky, na její záchranu totiž Doubravky přání nestačí, na koloběh zrození a smrti nemá vliv.