Královské spiknutí

Pavel Musiol

Stará věž se otřásla v základech. Ozval se třeskot rozbíjeného skla, ze stropů se sypala omítka a na střeše pukaly tašky. Sloužící se krčili v hlubokém hradním sklepení, jehož silné zdi nebyly s to je izolovat od pekla, jež zuřilo o mnoho pater výše. Velitel hradní posádky měl ustaranou tvář a jeho muži, vesměs veteráni z Vietnamu, byli bledí jako stěna. Nebylo divu, královská dcera měla jeden ze svých častých hysterických záchvatů.

Vzduch prořízlo zoufalé zaúpění a kolem okna strážnice proletěla zoufale vyjící chlupatá čára. Velitel si utáhl řemínek přilby a opatrně vystrčil hlavu z okna. Snažil se vyklonit co možná nejméně. Princeznina komnata byla vybavena dubovým nábytkem a taková solidní židle z tvrdého dřeva by během svého volného pádu získala naprosto dostatečnou energii k proražení opancéřované lebky. Proto voják vystavil svou hlavu venkovnímu povětří na dobu co možná nejkratší. Pak oznámil svým podřízeným tragickým hlasem:

"Moje bába mi lhala. Ta kočka nejenže nedopadla na všechny čtyři, ale ani neměla devět životů. "Jeden z vojáků sňal rychlým pohybem z hlavy přilbu a dříve, než mu to mohl někdo rozmluvit, se do ní vyzvracel. Neartikulované skřeky linoucí se z podkroví utichly a byly vzápětí nahrazeny prokazatelně lidskou, jasně formulovanou promluvou, které by se snad dalo vyčíst jen to, že byla příliš hlasitá a o nějakou tu oktávu výše než je obvyklé.

"Prsty do uší vstrkem-vstrk", zavelel velitel a jeho netradiční rozkaz nebyl vůbec inspirován obavami o zdraví vojenských sluchovodů. Královští zákonodárci totiž přehlédli mezeru v legislativě. Trestný čin hanobení cti krále byl sice v zákoníku obsažen, ovšem stejně jako klauzule o trestní nepostižitelnosti členů královské rodiny. Kolize těchto dvou paragrafů teď byla přímou příčinou, proč vojáci, zodpovědní za dodržování zákona seděli s prsty ve svých špinavých uších a tvářili se že myslí na něco vznešeného. Nemohli nechat hanobit krále a nemohli zatknout princeznu. A tak velitel, předstíraje,že neslyší urážky královského majestátu a rodiny až do pátého kolene,se jen tiše modlil :"Šlak,Pane,šlak ať ji trefí!"

Řev náhle zmlkl, zdálo se, že bezbožná modlitba byla vyslyšena, ale to se jen princezna, vyčerpána svým řáděním svalila do rozervaných peřin a rozplakala se.

Staré věžní schody mohutně skřípaly pod pomalými, ustaranými kroky. Královský komorník smutně vzdychal a tvář mu halil stín obav. Věru, jeho úděl nebyl z těch záviděníhodných. Pětkrát denně vystavoval všanc svůj život, když nosil princezně jídlo. Jídlo a vše, o co její výsost ráčila projevit svůj vznešený zájem. Výjímkou byly pouze předměty na něž se vztahovalo embargo jejího mocného otce. Jednalo se o věci, jichž mohla princezna Žvejda použít k útoku na zdraví a život svůj a svých bližních. Jelikož byla princezna nadána velice zvláštním druhem zlovolné inteligence, seznam se postupem času prodlužoval a nyní se na něm vyskytovaly i položky na první pohled nevinné. Komorník si letmo vzpoměl na požár, jež se princezně málem podařilo založit pomocí zvětšovacího skla, které chtěla údajně použít k prohlížení své sbírky motýlů. Rovněž stojí za zmínku, a na to komorník také rozhodně nezapomněl, že špendlíkem pocházejícím z oné sbírky se jí podařilo zranit tři hasiče a vypíchnout komorníkovi Hansovi oko. Věru nebylo divu, že Hans nejevil žádné nadšení pro svou službu, byť z ní plynul značně vysoký příjem a společenská prestiž. Všichni si byli vědomi oběti, již Hans dnes a denně přinášel, aby nebyly ohroženy i jejich životy. Jako noční můra jevily se všem časy, než byla princezna internována do staré věže, aby, jak to zdůvodnil dvorní dušezpytec, mohla v samotě a rozjímání překonat "těžké životní období formování osobnosti". Princeznino domácí vězení bylo jedním z nejvítanějších a nejmoudřejších královských rozhodnutí od zrušení vánoc. Poklesla sebevrážednost služebnictva, rapidně ubylo pokusů o palácový převrat a na svůj úděl si přestali stěžovat i krmiči dravé zvěře,kteří kupodivu chutnali dravé zvěři zdaleka nejvíc i ochutnavači královských pokrmů, jejichž životnost taky nebyla z nejvyšších. Sloužící obou těchto profesí se upřímně zastyděli, když viděli jak odevzdaně nese svůj kříž starý, jednooký Hans. Komorník si opět smutně povzdechl,pokřižoval se a tiše zaklepal na pancéřované dveře do princezniny komůrky.

"Vaše královská jasnosti", zašeptal úzkou škvírou v pootevřených dveřích, širokou tak akorát na to, aby je mohl zase rychle přirazit, kdyby po něm princezna zase začala něco házet. "Dovolil jsem si přinést vám večeři."

Odpovědí mu bylo ticho. Komorník se instinktivně přikrčil, nicméně v komůrce se nepohnula ani myš, všechny totiž věž opustily záhy poté, co se do ní Žvejda nastěhovala.

"Princezno, dovoluji si oznámit, že je čas k večeři", osmělil se komorník k delší a hlasitější promluvě. Když ani tehdy princezna nezareagovala, dovolil si Hans potichu vejít dovnitř. A tu ji spatřil. Ležela ve své posteli a tvrdě spala. Hans si dal záležet, aby jeho úlevné oddechnutí bylo absolutně tiché. Rozhlédl se hledal kam by položil svůj tác s večeří.Zničit těžký dubový stůl bylo naštěstí nad princezniny síly, přestože i on jevil známky její upřímné snahy. Stačilo tedy jen odklidit z něj zbytky drobnějšího nábytku, nějaké střepy a panenku s utrženou nohou. Tiše jako myška a opatrně jako rys vyklouzl z pokoje a neodvážil se dýchat, dokud je za sebou nezajistil ocelovou závorou. Krokem 20-ti letého mladíka jal se rozpustile poskakovat po schodech dolu a stín obav na jeho tváři byl ten tam.

Na krajinu padla noc. Královský hrad se takřka celý utápěl v temnotách, doba elektrifikace byla v nedohlednu, a jen hlasitý opilecký řev ze strážnice a tiché mlaskání z věžního podkroví napovídalo,že není tak opuštěný, jak by se zdálo. Z okolních lesů se ozývalo houkání sýčka zvěstující smrt. Noční temnoty občas prořízla jasná záře meteoritu, který s praskotem a rachotem proklestil hlubokou brázdu v širém hvozdu. Na nedaleké kupecké stezce občas zakvílel zpozdilý pocestný vražděný loupežníky. Na hranicích jako obvykle číhali imperialisté a cizí rozvědky kuly své temné pikle. Pozorné ucho by v tomto velebném tichu s jistotou rozpoznalo i nadávky mistra popravčího, linoucí se z hradní mučírny, kde se tento marně snažil pomocí rozžhavených kleští získat pro feudální justici přiznání od babky kořenářky, obviněné ze spolku s čertem. Typická středověká noc.

"Víš, Cyrile, nikdo mi nerozumí," řekla princezna někomu ve tmě a zakousla se do pečeného holuba, jehož vůně ji před chvílí probudila."Vůbec nikdo. Nikdo nemá ani ponětí, jak strašné je, být královskou dcerou. To je samé "Vaše výsosti sem a vaše jasnosti tam", ale ale do místního ragbyového týmu mě nevezmou, nanejvýš jako čestnou předsedkyni nebo nehrající kapitánku. Cyril, ať už to byl kdokoli, reagoval naprostým mlčením a princezna, přežvykujíce, sbírala síly k další myšlence, která v ní pomalu nabývala pevnějších obrysů a nakonec z ní vytryskla gejzírem vzdoru a zoufalství:

"Kdy už si pro mě přijede? Jak dlouho si myslí, že tu chci ještě čučet?!" A aby nenechala Cyrila v trapné nejistotě, ihned totožnost svého zachránce mlhavě specifikovala: "Hlavně,aby to nebyl žádný princ. Dostávám z nich vyrážku. Pokud přijede v nablýskané zbroji a kromě zkrvaveného dračího ocasu mi položí k nohám ještě notářsky ověřenou kopii své rodové listiny, narvu mu to oboje tam,kde to rozhodně nečeká." Při té představě se princezniny koutky, až doposud stažené do tvrdého výrazu, roztáhly do pobavené grimasy. "Musí být chudý jako kostelní myš a smrdět jako by celý život spal na hnoji. A taky to musí být alespoň třikrát trestaný recidivista a nevyléčitelný alkoholik. Já mu ukážu,svému královskému papá," zasnila se Žvejda. Cyril se zahalil do tajuplného mlčení a Její Jasnost pokračovala: "Samej urozenej nápadník, fuj! Princ, vévoda a tahle pakáž.Z očí jim kouká ušlechtilost, jsou vymydlení až hrůza a pochybuju, že někdy řekli něco silnějšího než: "Ano mamá, ne papá".

Ne, princezna nebyla mešuge, procházela jen, jak už bylo řečeno, složitým životním obdobím a odpor vůči všem autoritám je jednou z jeho hlavních charakteristik. "Kdyby třeba takhle přišel pasáček sviní, postavil ke věži dlouhý žebřík a unesl mě,to by tatíček puknul!!"

Cyril pronikavě zapištěl, roztáhl blanitá křídla a jal se pronásledovat můru, která neprozřetelně narušila jeho vzdušný prostor. Cyril, princeznin důvěrník, byl totiž netopýr.

V hradním šenku bylo víc než živo. Nedocházela-li drsná vojenská mentalita uspokojení v krvavých bitvách, kterých bylo teď v době míru opravdu pomálu, musela být uspokojena alespoň bezuzdou konzumací vysokoprocentních alkoholických nápojů, provázenou sem tam nějakou tou chlapskou rvačkou, nebo soubojem.Pravda, nebyla to plnohodnotná náhrada takového správného masakru, ale co se dalo dělat.

Komorník Hans seděl zadumaně v rohu místnosti, popíjel místní specialitku "Dračí šleh" a nevěnoval nejmenší pozornost židlím, které občas přeletěly kolem jeho stolu. Tím méně pak se dal rušit chroptěním opilce, který ležel pod stolem s nožem v břiše. Hansovy myšlenky se obíraly tím, co je zaměstnávalo od chvíle, co nastoupil do služeb princezny Žvejdy. Atentátem, únosem a sebevraždou.

"Kdyby se tak ten spratek chtěl vdát", pomyslel si takřka nahlas, když tu jeho zrak padl na obzvlášť zanedbané a podnapilé individum, které se s každým vypitým žejdlíkem stávalo podnapilejším a zanedbanějším. Tlustá vrstva špíny, ulpívající na pobudově těle dávala tušit, že individum nepřišlo do styku se sloučeninou vodíku a kyslíku tak asi od velikonoc. Nebylo divu,letošní léto bylo velice suché. Tvor něco zachrochtal, pravděpodobně to byl signál pro šenkýře, že žejdlík už zase vyschnul. Nelida u vyčepu jen zavrtěl hlavou a Hansovi se zdálo,že zaslechl pragmatické:

"Neplatíš-nepij!" Podnapilý homo sapiens zklamaně zabublal a Hansovi bleskl hlavou spásný nápad, tak šílený,že by mohl vyjít. Luskl prsty a krátkou pantomimou dal šenkýři na vědomí, že si nepřeje, aby ta lidská bytost byla nadále trápena žízní. Přisedl si blíž a smraďoch naň upřel své vděčné psí oči. Tak srdečně jak jen dokázal, poplácal ho Hans po zádech, přičemž se z jeho vetchého oděvu vyvalilo takové mračno prachu a zatuchliny, že se Hansovi na chvíli ztratil z očí. Když se koeficient viditelnosti opět vyšplhal ze záporných hodnot a opilec byl znovu viditelný i pro člověka nevybaveného radarem, pronesl Hans bodrým hlasem: "Jen si dej bojovníku, víno ti dá sílu! Kdybych neměl sennou rýmu, taky bych vstoupil do královského vojska. Vyprávěj mi o svých bitvách, hrdino!"

Válečník chvíli chrochtal, vydal několik poloartikulovanách zvuků a pak svůj projev zakončil krátkým zavytím. Hans vyloudil na své tváři obdivný výraz: "Skutečně? A úplně sám? "Bojovník krátce přikývl,čímž ztratil rovnováhu a zřítil se pod stůl. Hans nebyl žádný silák, ale vize svobody mu propůjčila síly takřka titánské. Netrvalo ani čtvrt hodiny pobuda znovu trůnil na židli. "Úplně sám,jen s mečem a bez brnění", navázal Hans přetrženou nit hovoru. "To jsi tedy bohatýr!" Opilec ještě něco dodal a Komorník se podivil: "Kolikže hlav? Jo dvanáct, no to teda byla ale bestie.Vy hrdinové si ale žijete. Víno,ženy a krev. A propos ženy,ženy ,bojovníku nechybí ti měkká náruč?"

Ožrala zavrtěl hlavou, což mělo za následek, že ho Hans znovu musel sbírat ze země. "Už žádné prudké pohyby,hrdino," zasípal vysíleně komorník, když se mu konečně podařilo ochlastu vytáhnout zpět na židli. "Tedy ženu nepostrádáš?" Voják zvedl ruku, krhavýn pohledem se rozhlédl po místnosti a pak učinil zoufalý pokus namířit prst na skupinu kurtizán, sedících opodál. Přesto,že končetina nevyplnila povel jeho centrálního nervového systému zcela bezchybně a prst neukázal požadovaný směr, ale vyrazil zrakový orgán jednookému hejtmanovi co seděl vedle, komorník pochopil. Přesto,že v zemi vládl hluboký feudalismus, nebyla nikdy nouze o děvčata, chovající se velmi tržně. "No dobře," nedal se Hans,"ale já myslel něco stálejšího. Jako manželku, víš. Pořád jsi na cestách, vojáku.Spíš po kasárnách. Jíš špatné, studené a ošizené hospodské blafy,a až přijde tvůj čas a hrdině klesneš pod svou vlajkou s šípem ve své mužné hrudi, nebude nikde žádné krásné líce, kterou by zkropily slzy. A na děti jsi pomyslel, ubohý osamělý vojáku? Chlap jako ty by po sobě měl zanechat své následovníky, kterým by předal vše,co se naučil..."Než kohout třikrát zakokrhal, byl opilec zcela získán pro manželské soužití.

"Tak už ho to chudáka zlomilo", řekla si stará chůva, když druhý den ráno spatřila Hanse, jak běží k princeznině věži, oči mu radostně svítí a ze rtů se mu line veselá píseň. Hans to sice zaslechl, ale nic na to nedbal, neboť den jeho vysvobození nadešel. Před princezninými dveřmi si nasadil rozhorlenou masku a rázně vtrhnul dovnitř. Žvejda, sedící na posteli na něj zírala s otevřenou pusou. Komorník ani nepozdravil, jen rozhořčeně vychrlil: "Takový muž a oni s ním takhle zacházejí! Představěj si slečinko, tři prince do prdele nakopal a oni ho chtějí pověsit! Žvejda zavřela pusu a hloupě se zeptala: "Co?"

"Račte prominout," padl Hans na kolena, jako by si až teď uvědomil svou neomalenost, "ale vzplanuv spravedlivým hněvem zapomněl jsem na dobrý mrav."

"Vzplanuv hněvem", opakovala jako ve snách princezna, ještě stále se nevzpamatuvší z náhlé charakterové proměny svého sluhy. "Ó ano milosti! Každý kdo Vaši Jasnost chová v oddané lásce musil by hněvem vzplanouti zřevše, kterak muž neurozený leč čacký Vaší cti se srdnatě zastal a tré princátek nanicovatých, co o ruku Vaši žádat jeli, ač známa zajisté byla jim averze, kterou ke stavu jejich chovat ráčíte, shoditi z koně v mžiku dokázal a nafackoval jim převelice, tedy každý by hněvem vzplanouti musel, zřevše kterak v krčmě on opit jest a na mrvu chlévskou uvržen, by poté k šibenici veden byl".

"Dost!" zakvílela princezna, když se konečně vzpamatovala z vodopádu, či spíše sopečné erupce páně komorníkovy promluvy. "Za prvé mluv jako člověk. Za druhé mi jasně a srozumitelně sděl, co se stalo".

"Ehm, račte se princezno podívat z okna. Vidíte toho muže co leží na hnoji? Tak ten, má paní, fyzicky napadl a zle na těle i na duchu pošramotil hned tři vaše urozené nápadníky, kterým se asi nedoneslo, jak dopadla obdobná mise prince Jeronýma."

Princezna se samolibě ušklíbla při vzpomínce na svůj špičatý plesový střevíček, jak se zapíchnul do princova pozadí coby výmluvná odpověď na jeho žádost o její ruku. "Nuže princezno, jak jsem řekl, ten člověk nafackoval těm třem princům, když je viděl jak metají los o to, kdo bude žádat o vaši ruku jako první. Měla jste, Jasnosti, vidět ty jejich protáhlé obličeje, když za nimi křičel: "Kvůli takovým jako vy sedí naše princezna ve věži, ale buďte bez obav, dlouho sedět nebude, o to se postarám! Nedovolím, aby tam smutkem dočista uschla!"

Princezna se konečně dosyta vynadívala na chrápajícáho notorika a poté přerušila Hanse otázkou: "A co že se mu to stalo?"

"No, ehm, paní on se šel do krčmy posílit na tu vaši záchranu, ale krčmář, chlap nedobrá, mu musel něco přisypat do vína. Vyhodili ho na hnůj a běželi ho udat. Co jsem slyšel, má být popraven, jen co se probere."

Hans správně předpokládal, že princezna, neznalá normálních zákonných postupů se ani nepodiví, že zločinec odsouzený k smrti za útok na tři členy královského rodu a přípravu únosu čtvtého nebyl přikován ke zdi v nejhlubším z hlubokých hradních kobek, ale pohozen na hnůj. Přesto si oddechl, když uslyšel princeznin bezodkladný rozkaz: "Postarej se, Hansi,ať se mu nic nestane, jinak ti slibuju, že budeš viset hned vedle něho! "Hans se vypoklonkoval a pádil po schodech dolů, aby dotáhl svůj plán do vítězného konce. Odstranit ožralu z hnojiště bylo otázkou chvilky, připomenout mu včerejší události trvalo půl dne, ale Hans času nelitoval.

Slunce už dávno zapadlo za hory, když po nádvoří přeběhl temný stín a přistavil k věži dlouhý žebřík. Neozval se ani šelest, když druhý stín omráčil hlídku a přivedl dva koně s kopyty obalenými starými hadry. Princezna byla připraven a hořela nedočkavostí. Rozloučila se s Cyrilem a hbitě se protáhla úzkým oknem svého žaláře. Neuplynulo ani pět minut od začátku celé akce a tlumený dusot kopyt ohlašoval konec Hansova utrpení.

Venkovskému panu faráři se to moc nezdálo. Děvče jako z růže květ, které podle šatů a diamantové spony ve vlasech rozhodně nepocházelo z chudé rodiny, zavěšené do chlapíka, jehož tvář mu byla tak povědomá, že si byl takřka jist, že ji viděl na nějakém nároží jako podobiznu hledaného zločince. Nicméně kněze jejich osud dojal. Věrná láska, které stály v cestě dva znepřátelené rody. Souboj se sokem, lahvička jedu a fingovaná smrt, velebný pán zamáčkl slzu. Nemohl těm dvěma zamilovaným odepřít to, po čem z hloubi svých srdcí tak toužili. Svatba sice nebyla z nejhonosnějších, ale sňatek byl naprosto právoplatný a nerozlučitelný před Bohem i lidmi. Novomanželé a pan farář vyšli z chrámu Páně a strnuli. Před kostelem stál královský kočár a asi polovina královského jezdectva. Pan král stál se založenýma rukama a tvářil se velmi sveřepě. Pokynul velitelským gestem a zuřivě se zmítající Žvejda byla nacpána do kočáru, zatímco naořažené hroty vojenských kopí dávaly manželi na srozuměnou, že se nemá plést do sporu mezi svou ženou a tchánem. Kočí práskl do koní a kočár zmizel v oblaku prachu.Kněz zalomil rukama nad tím bezprávím. Než však stačil na korunovanou hlavu svolat hněv Boží, s údivem zjistil, že monarchova tvář pozbyla sveřepého výrazu a náruč hlavy státu se láskyplně otevřela a vagabund do ní ladně vplul.

"Tcháne!"

"Zeti!"

Muž Boží musel uznat, že se stal svědkem výjevu, jež přesahoval jeho chápání. Pokýval hlavou a šel si radši připravit večerní kázání.

"Popravdě řečeno princi", řekl král," nevěřil jsem, že oklameš starého Hanse a princezna ti na to skočí." Princ Erik, momentálně v přestrojení za notorika Erika, se mazaně pousmál. Vysekl poklonu panu králi, vyskočil na koně a volně odklusal směrem, kterým před chvílí odjela jeho nevěsta.