S P I R Á L A

Upozornění: osoby, místa a děje tohoto příběhu jsou povětšinou skutečné, jakákoliv shoda pravděpodobně nebude dílem náhody. Autor se přesto předem zříká veškeré právní odpovědnosti. Popsané akce a pocity představují původní tvorbu pocházející výhradně z Autorovy hlavy. Autor se distancuje od jakýchkoliv nařčení z kopírování cizích dat, děl a myšlenek.

Nyní se však - dostatečně poučeni předchozím didaktickým prologem - vrhněme střemhlav na strhující zázrak postmoderny. Laskavému čtenáři jest doporučeno pustit si k hloubání nad textem hudební kulisu, pokud možno maximálně pompésní - takto lze umocnit opojný požitek. Dobrou chuť!

SPIRÁLA

I. Venuše

...A byla tma. Všude ve vesmíru i jinde. Černá díra se honosila statutem jediného legálního způsobu existence čehokoliv. Prostá absence světla v prostoru vymetala nejvzdálenější horisonty, nejhlubší odstín černi působil oproti tehdejšímu stavu jako neonové sviítidlo. Za dávných časů neexistovaly organismy, voda, hluky, počítačové sítě. O temném dávnověku /pokud vůbec existoval/ není známo, zda se udál před velkým třeskem, či až po něm. V tehdejší éře, protověku všehojsoucna, a jejích podmínkách přežívaly pouze bezejmenné myšlenky, povětšinou cizí, bloudící bezprizorně nedefinovatelným neznámokolikarozměrným, přesto nekonečným vesmírem. Ideje spolu reagovoly, explodovaly, synthetisovaly se, zanikaly, plodily další a dokonalejší, uvolňovaly kolem sebe nadbytek energetického potenciálu. Až jednou /neznámo kdy, jelikož čas coby fyzikální veličina nedošel tehdá veřejného uznání, přinejmenším neexistoval/ nashromáždilo se v prostoru kritické množství energie, započala řetězová reakce, vynořila se mihotavá tečka, jasná kometa s plápolajícím ohonem hrajícím všemi barvami ohnivě rudě předlouho žhnula na klenbě, rostoucí nekonečnou rychlostí, brzy pohltila vše, co se dalo i to ostatní. A bylo světlo...

...ležel na vlastních plecech. Monumentálně klenutá mocná zvuková stěna brilantních tónických ploch obklopovala jeho tělesnou schránku. Zvukový vír pomalu obtáčel neviditelnou přízí nehybné tělo. Začal se zhmotňovat, ponejprv coby průhledný neprodyšný obal, později - byvší zahuštěn - vyplnil svou rosolovitou konsistencí celý prostor. Spirálovitý shluk mozkových vln prorazil ven do nového vesmíru a počal vlnitě stoupat ke stropu jako cigaretový dým.

Vzhledem k tomu, že ponechal své oči zavřené, snažil se získávat informace o svém okolí zachycováním příboje vibrujících resonancí. Cítil kolem sebe silné poryvy prvotních živelných bouří, smysly zaregistrovaly ionisované částice prahmoty pohybující se způsobem popírajícím obecnou teorii relativity těles. Nevěděl ve které sféře právě přebývá, a tudíž se rozplynul.

...za asistence lehce vanoucího ševelivého větříku se mlžný opar začíná pomalu usazovat a rozptylovat. Snaží se přijít na to, proč i jeho vlastnímu zraku stojí za to snaha ošálit se. Či je snad možné, že se přenesl přímo do Města? V následujících okamžicích se přesvědčil, že to možné je!

dlouhé aleje

dálavy bezedné

širý obzore

smrčin hřebene, navzdory všem zákonitostem zdravého rozumu působí v oněch místech velice pěkné slunečné počasí, na vyfoukané modrofialové horské obloze vznášejí se sněhobílé vatově nadýchané kumuly, poháněny svěžím jarním vánkem pomalu plynoucí směrem na západ. Cesta ubíhá vcelku v pohodě, za denního světla je bezpečno i v hrozivě vyhlížejícím temném hvozdu. Po několika mílích trať znovu opouští stinné přítmí lesních velikánů.

Nad hlavou zakrouží jestřáb, shánějící cosi k snědku a tak si uvědomuje, že mu pořádně vyhládlo. Pokouší se identifikovat svojí polohu přesnými prostorovými souřadnicemi. Po konverzi bitů na obraz zjišťuje, že se nalézá přímo uprostřed kvetoucí louky na náhorní plošině nad Městem. Tráva si s ním začala šeptem rozprávět...

Rozhlíží se, zda nezaregistruje nějaký další projev živé hmoty vyjma sebe, rostlin a dravce kroužícího vysoko ve vzdušných proudech. Poněkud se mu příčila představa samostatné existence v tomto velechrámu impresí. Uvelebil se do tureckého sedu a oddal se rozjímání, barva listí, háje šumí,

tu svěží únavu

kdo ji plně cítit umí?

ten co zná tichý hluk...

...vlahý letní večer právě usíná nad drsně rozbrázděnou krajinou, nespočet koster zapadlých v černozemi převrací se nenaplněnými tužbami ve vzpomínkách z boku na bok. Jedné z lebek v tu posvátnou chvíli zažehla se opalisující aura v místech, kde přebývala v dobách slávy šedá kora. Energie zhmotňujících se návratů do minulosti vystupuje společně se sublimující parou nad povrch nepoddajné půdy. Zaostřuje to, co bývalo jeho zrakem, na nedaleký chlum, přízračně se rýsující v tmavnoucích mračnech na popředí červánkové kulisy. Kouř z nedalekého pomníku industrialismu pomalu splývá s přízračnou vlčí mlhou.

Již rozeznává hrubé rysy rozpukaného horského masívu, kde ve starém lomu na úzké skalní římse vysoko nad zemí trůní jeho Královna, ověšena loutkami z kašpárkového divadla. Tak vlhce a podzimně stojí Ona za deště i krupobití na svém vrcholku a přemýšlí o tom, jaké to je klouzat volně vzduchem, v němž visí elektřina, citáty Nietzscheho a hlavně jeho upřený pohled, jenž bolestně spaluje Její duši a za kterým se skrývá pološílený hyperintelekt.

Pomalu, se značnou dávkou rozkoše přežvykuje svůj zhmotnělý sen. Jeho Královna jest žena marná, šílená, bezcitně vášnivá i nasládle ledová, kterou nikdy nepokořila mužská ruka, zatímco úd tak nezdravě mnohokráte. Je nevyzpytatelná stejně jako ohnivý živel - když potřebuje, aby hořela, může Ji přikrmovat čím chce a stejně zhasne. Teď u Jejích kotníků, jichž ni špičkou jazyka /mrtvý stejně nižádný nemá/ nezaslouží dotýkati se, klečí - oblouzněný obdivovatel v křečovité touze. Pomalu bledne vzduch, barvy.

Začíná svítat. Vděčen za dnešní noc, vrací se pomalu do hrobu. Jen jednou se otočí a pohlédne na sinalou oblohu. Figuruje tu jméno Ester, psané alefbetem. Věnuje tichou vzpomínku mučednici, jež za svou metafysickou snovou lásku zaplatila cenou vysokou, životem.

Vše se mu v jedné vteřině rozplynulo...

...jakmile jej probudily první sluneční paprsky nového dne a oklepal rosu z vlasů, vzpomněl si, že se nachází coby kamenem dohodil od Města. Dnes pozná, zač je tam perník. Zbystřené smysly ovšem po chvilce zaregistrovaly pohyb. Zvedl se, aby mohl spatřit příchozího. Byla jím dívka drobnějšího vzrůstu, asi dvacetiletá, v černé splývavé říze...

...sahá na masívní železnou kliku, vytepanou do podoby zlomyslně se šklebícího permoníčka. Projede menším záškubem strachu před vstupem do neznáma, jenž se rychle oklepe, dubové dveře dlouze zaskřípou a již se kroky rozléhají v obrovských prostorách chrámu. Klap, klap...

...nyní důstojným krokem míří k honosnému uměleckému dílu. Zdá se, že kroky duní ještě dutěji než dovoluje akustika, zvuk, který k němu dolétává po dostředivé dráze a vnucuje smyslovým střediskům vlastní zpracování, viditelně překračuje meze nároků na abstrakčně-imaginativní schopnosti normálního smrtelníka, netrpícího paranoiou...po projití strašidelného hradu /lesa/ z něj bude šílenec par excellence, ha-ha...což vhání mráz do zad. Začíná mít nepopsatelný stav úzkosti. Něco tuší!

...oduševnělý les prostupuje každý jeho atom. Zůstává zastřen rouškou tajemství. Chápe lásku, protože ji probouzí, přejímá a zároveň ji znásobenou svou něhou, tichem, vůní a rozvážností předává nazpět prostřednictvím rozložitých stromů jemně šumících vážnou hudbu, majestátní, hrozivou, kolébající, čímž vytvářejí mocnou pompésní kulisu... Otevírají svou přízračnou duši, znásobenou dechem.

Cítil se sám v celém vesmíru, příroda mu byla tak blízko, až ji nemohl neztotožnit se svou milenkou. Nebylo mu však dopřáno strávit delší čas v extatickém panuniversálním lese vyvolávajícím nejvyšší rozkoše. Zčistajasna se mu překrvuje mozek, dělají mžitky před očima a on upadá do bezvědomí. Probouzí se na nehostinném místě. V nepříčetném stavu problouznil neznámo jak dlouho strávenou dobu.

Nepřízní konjunkce ocitl se ve svém vlastním lese - tolik odlišném. Je pochmurný, nehladí, nelaská, nešeptá sladká slůvka. Široko daleko se nerozprostírá nic než temnota, čerň, vlhkost, hniloba, samota. Tmavé větve, vytvářející neprůchodnou houštinu jsoucí propletené do divokých obrazců, šermují nenávistně před jeho očima. Pomalu, medově, z nich odkapává do zetlelého listí táhlá kapalina, po dopadu na rozbředlou půdu zlověstně syčící a propalující hluboké rány. Naplnil si tekutinou butylku, významnou tím, že o ní bude ještě řeč ve druhé kapitole.

Slizké větve se k němu sklánějí níž a níž, snaží se ho obemknout a zardousit chapadly, ožehnout zelenými plameny listů. Pokouší se uniknout před požárem, ale místo toho zapadá až po kotníky do čvachtajícího marastu. Ulepené hrozny omamnou vůni vydávajících květů se mu sápou a obtáčí po nahých lýtkách a snaží se ho zadržet. Brodí se směsicí bahna a vlastní krve.

Silou vůle vyvolal představu světla, až po nekonečném, očistec připomínajícím útěku konečně překřížil cestu silnému snopci zbloudilých fotonů, jenž se právě pokoušel pokácet prohnilý prales. Nadbytkem tepla unikajícího do okolního prostředí se kolem zkornatělých velikánů vytvořila kouřová clona.

...jakmile se rozkrájitelný dým rozplynul, byv rozfoukán vesele provanuvším proudem vzduchu z vysavače, otevřel ústa v němém úžasu - jeho les se změnil k nepoznání. Cvrkot cikád, zpěv ptactva nebeského, aromatické květy hrající všemi barvami, deky svěžího mladého listí zabalující tenké doubcích, světlezelený sovislý koberec trávy a mechu... když otevřel oči a dolehl k němu zatuchlý pach rozkládajícího se močálu, poznal, že se jednalo pouze o obluzující sen. Jeho psychika již nebyla s to unést takový nápor, a tak klesl vyčerpaně ze skály do rozbouřeného Tichého oceánu. V té chvíli oslnil jeho zrak prudký jas. Naposledy pohrozil pěstí směrem k ponuré dřevní mase, ale odpovědí mu budiž jen chlácholivé rytmické kymácení smrkových větví ve svěžím vánku. Konečně vyplouvá z hrůzyplného hvozdu! Po 6535 dnech...

...otevřel se širý obzor a v okamžení zpozoroval v dáli se tyčící majestátní stavbu kláštera. Slyšel již mnoho vyprávění, ale něco tak oslňujícího rozhodně nečekal. Němě zírá na tento neskutečný výjev - nemůže neobdivovat úžas budící, převratnou technologií zkonstruované dvě věže, které působí dojmem, jakoby nekončily snad ani v nebeské báni. /Jedná se samozřejmě o optický klam, uchystaný přesně pro takové pozorovatele, kteří v němém údivu zírají na tento zázrak tak dlouho, až jim začnou téct sliny./

Zůstal konsternovaně hledět s otevřenými ústy na éterický přelud. Poznal Ji, samozřejmě, na první pohled - onen jiskřivý ďábelský úsměv a svůdné oči si nemohl splést. Je to Ona!!!

Femme Fatale - jak je tomu již dávno, co Ji neviděl. Pomocí myšlenkové projekce začalo podvědomí rychle vyťukávat informace vytažené hluboko z databáse vzpomínek: First meet: Seigniorial Seat

Date: 95:03:16

Time: 00:45

Identity: Unknown

Nationality: French

Place:...prudce přerušil tok fosilních dat silným soustředěním /nechtěl si připadat jako kyborg/. Nedomníval se samozřejmě, že by mu Ji osud od té doby ještě někdy vehnal do cesty a dopřál spatřiti Její ušlechtilé antické rysy. Věděl, že právě Ona ho dokáže vyrvat ze zemských kořenů a umožnit mu vnímání v jiné dimensi...

...při pohledu na hnusem a prohnilostí čpící prostředí prodchnuté neopakovatelným, smradlavým, zatuchlým zápachem s příměsí hniloby, plísně, rozkladu, potu, vlhka a podobnými dekadentními nesmysly vzpomíná na všechny figurky, proslavivší se daným uměleckým směrem, z nich pak zejména Karásek ze Lvovic. Jak se tak rozhlíží, upoutal ho majestátní, drahými nerosty vykládaný a lesklými kovy /které vysílají na sítnici velmi intensivní svazek odraženého světla proudícího skrz z různobarevných sklíček sestavená gotická okna/ zářící oltář, vévodící centrální lodi katedrály. Místo složitého popisování /čehož si stejně neodpustil dopustit se/ jeho jedinečnosti uveďme, že nic tak honosného ještě neviděl, a to ani v Panském sídle. Přemýšlí, který bankovní ústav mohl na tento krám poskytnout úvěr a která pojišťovna je ochotna ho pojistit. Prodej podobné drobnůstky by vykryl státní rozpočet na deset let a ještě by zbylo na stavbu tří vepřínů.

Vyladil svůj modus zrakového vnímání na zpomalenou rozostřenou optiku. Její pohyby se tak stávají mimořádně ladnými. Pomalu - jako ve snu - natáčí svou tvář proti jeho. Oslovila jej francouzsky, což mu paradoxně nepřipadá příliš logické. Vzpomněl si, jak spolu v inkriminovaných chvílích konverzovali výhradně anglicky - asi proto, že si vystačili téměř beze slov...

...tu stojí na křižovatce za městem. Charakteristický hluk doprovázející čilý městský ruch doléhá již jen velmi slabě. Připadá si jako v nějakém neskutečném surreálném snu. Kulisou jest pošmourné počasí, jako předtucha čehosi hrozivého zvedají se na obzoru těžké olověné mraky. Ohlíží, aby spatřil povědomou siluetu. Uplyne mnoho zvratků ve špinavé řece potékající Panským sídlem, nežli znovu spatří lesknoucí se kopule sídelního hradu (Pokud je ovšem ještě vůbec někdy spatří). Nemešká, pokračuje.

...pomalu odsunuje víko, zvědav, co se tak asi může skrývat uvnitř. Práce je to namahavá, barriera vzdoruje snahám. Pomalu, ale jistě to ovšem kryt vzdává. Napětí v nervech roste. Ve svalových snopcích taktéž.

Přesně tak se cítil, když se viděli naposledy. /Nutno podotknout, že vzápětí se v mysli přihlásila o slovo racionálnější část mozku s domněnkou, že FF se objevila pouze kvůli sjednání výše alimentů pro produkt jeho nezodpovědného počínání. Pořádková neuronová policie, zabývající se stíháním nepřípustných myšlenek, naštěstí zlikvidovala odpadní nápad rychlostí vzruchového přenosu./ Nával úžasu z nenadálého zjevení Femme Fatale způsobil málem uvolnění termoenergetických vln...

Vlnící, skvící se cit co hbitý zajíc po mezi běží, letí po vnitřních cestičkách, vzruch, elektro-extatické náboje napínající celé tělo i ducha vysokou tensí, jež dovoluje výlety nad zákony Newtonovské fysiky, kdy si prohlíží bystřiny, hory, luka, Gerlachovský štít, chladící věže Jaderné elektrárny Temelín, osekané pro potřeby nukleárně-computerové apokalypsy postpunkového kyberpřelomu tisíciletí, povznesen nad lidské hemžení v mraveništi postaveném na smetišti dějin z ptačí perspektivy lidského espritu, skrzevá duše sýkorek a brhlíků, jejich názorů na vnější projevy úkazů - důkazů existence vyšší formy existence, vyšší formy zakládající si na schopnosti abstrakce a tak nějak vůbec dál, po šroubovici DNagoniky do nikam...

Člověk nesnící, bez fantasie jest mrtvý tvor, co tedy udržuje při životě pavouky, plže a stromy /pravděpodobně skutečnost, že to nejsou lidé/. Mají či nemají i oni nedohledné své báně s obrovským rozsévačem sejícím zárodky světla? Cesta vede ze břehu na břeh, většinou přes most. Překročil jej do Jejího náručí.

Vsadil Jí na hlavu masívní věnec spletený ze žlutých květů, kterými byla poseta celá louka. Venus mu položila svou půvabnou ručku na rameno. Okamžik na sebe mlčky hleděli...

Hněď. Hněď a modř... Dva kruhy, kružnice, mezikruží upřené a upírající se. Středobod, černá tečka, nechávající se hypnotisovat nehybným metafysickým zkamenělým pohledem, pohledem zaostřeným pod úhlem šedesát pět stupňů do vzdálenosti stovek světelných let odlehlého ohniska, rozmlžuje se, propaluje. Stoh slámy se vzňal, jeho srdce taktéž. Rudé plameny vyšlehávají do výše, oheň se rozlézá v šíř, obrovský sloup stoupá k nebi, černá. Roztáčí se kolem své osy, nahoře se talířovitě rozšiřuje, víří nepředstavitelnou rychlostí přesahující pojem o pohybu světla. Tornádo vsává dovnitř vše okolo sebe a mizí opět v očích.

...a na rtech jim pohrával rostoucí úsměv, snažili se navzájem uhranout. Signály jejich očí byly zcela výmluvné. Rty se začaly pomalu přibližovat, až splynuly v jeden celek. Okamžitě se zase oddělily, aby se hned nato k sobě přitiskly s ještě větší intensitou...při dokonalé koordinaci prolnutí si vybavoval detaily analogické situace z doby před měsícem...

...vkládá klíč do namazaného zámku. Otáčí jím po směru hodinových ručiček. Nejdřív se ozývá třeskot pukliny a poté cvaknutí. Vysvětlení jest prosté: ten první zvuk vydal právě doslouživší zrezlý klíč, který se v dírce přelomil /majitel zámku bude mít určitě radost, protože ho bude muset celý vyměnit/. Druhý šramot byl způsoben právě se spustivším kladkostrojem uvádějícím do pohybu mříž. Cesta je volná.

Cesta pomalu opouští úrodnou nížinu, která tolik připomíná rodný kraj. Naposledy dává vale malebným vesničkám rýsujícím se podél cesty, jakož i polím, na kterých se podařilo nakrást tolik kukuřice, že to vystačí na dnešní večeři. Příliš nemešká a vchází do tunelu, vedoucího stále rovně za nosem. "Aha, jednosměrka!", pomyslel si bystře.

Svítí kahanem do ústí dlouhé, předlouhé, úzké chodby /samozřejmě, že pokud by tímto svítidlem nedisponoval, tak by viděl kulové/. Svit paprsku zalévá zející chřtán na deset loktů daleko, ale nic nápadného nespatřuje. Soustřeďuje se na silně znervosňující monotonní zvuk acethylenu kapajícího na karbid, čímž si uklidňuje své pocuchané nervy.

/Z dlouhé chvíle se začal zabývat neřešitelnými rébusy a zároveň přeřizovat a dolaďovat svůj zrakový aparát. Pozorujíc zkoumavě vodní příkop, levá hemisféra dumá nad problémem, zdali vodní překážku vybudovali mniši, či se jedná pouze o průsak spodních vod díky nedokonalému systému meliorací. Není schopen rozhodnout, která z možností je pravděpodobnější. Pravá hemisféra se zabývá krapet praktičtějším a prozaičtějším tématem - jsou ve vodě malé přítulné rybičky, jež dokáží spořádat porci špekáčků za dvě minuty, ačkoliv jsou známi i přeborníci, kteříž by to údajně zvládli za minutu? Pokud by tomu tak bylo, nemuselo by z něj zbýt víc než řetízek od hodinek./

Přestože vyčkává na tomtéž místě několik minut podoben solnému sloupu, chodba je k velkému údivu stále neměnná - konec v nedohlednu. Záchodky se zde nenacházejí. A proto jsou štamgasti odkázáni na vzrostlé kaštany před vchodem. Jak vidno, místnost zabírá celé přízemí budovy. Lokál zcela vyplňují tři dlouhé dubové stoly, ke kterým by se pohodlně vešlo dvanáct autokarových zájezdů i s průvodcem.

...a okamžitě ho praštil do nosu nepříjemný štiplavý zápach kouře ze spalin. Zdejší osazenstvo, o němž uvažoval v intencích přeražených čelistí a poopravených fasád, bude pravděpodobně negramotné, neboť jinak by si dozajista přečetlo varování ministra zdravotnictví o nikotinu a dehtu (takto zglosovalo čichové ústrojí nastalou situaci, zhnuseně okusivšíc místní klima).

V brzké době počalo přicházet uklidnění a dovolil si pomalu otevřít oči. Asi po deseti minutách se rozkoukal, hledě s odporem na líně se převalující a téměř celý prostor zabírající těžký hustý namodralý mrak škodlivin vzniklých nedokonalým spalováním vysušených tabákových a konopných listů... /Snad z toho nebude zánět spojivek./

Naproti dveřím trůní středobod a chlouba tohoto místa - naleštěná pochromovaná pípa, za níž se ohání upocený, podsaditý, ale přesto čiperný hostinský.

Je trochu zklamán, protože čekal přinejmenším přenos do jiné dimense, posun o dvě století dopředu nebo alespoň sekvojový prales s medvídky mývaly, či něco podobného, co by přesněji vystihovalo vyjímečnost účelu bombastické stavby. Výbava však odpovídá spíše vcelku konvenčnímu názoru na zařízení náboženských stánků. Konstrukter byl pravděpodobně tvrdá konserva /neboli konservativně smýšlející jedinec/. Útěchou budiž, že skvělou akustikou disponující prostor by byl vhodný pro konání ambientních koncertů. Z takového quadrofonního /tj. v každém rohu sedí jeden symfonický orchestr/ zážitku se posluchač bude zotavovat dva týdny...

Jeho nynější role mu připadla naprosto identická, jen kulisy byly vybrány s větším vkusem. Taktéž se zbavili nepříjemného komparsu. Teď mají tedy konečně výhodu samoty uprostřed nepoměrně krásnější scenérie...po několika polibcích jeho rty sklouzly na Její nádhernou šíji, kde okamžik vytrvaly. Počali měnit posici v prostoru z vertikální na horisontální. Kombinace vůní Jejího parfému a silně aromatických lučních bylin ho přiváděla téměř k bezvědomí. Veškerou pohybovou aktivitu přesunul pod kompetenci podmíněně naučených reflexů a začal vášnivě líbat Její poprsí...

...fasáda naprosto hladká, jakoby vyleštěná jemnou bruskou, stěny jsou rovné jak podle pravítka. Skoro by ho napadlo, že se jedná o dílo razícího stroje, ale nic takového nebylo doposavad vynalezeno. Nemůže neobdivovat skvělou práci zručných kameníků a zedníků, jakož i přesné aplikace hlubokých geometrických znalostí pracovníků, kteří tento komplex projektovali.

Budovy jsou zevnitř snad ještě zchátralejší nežli zvenčí. Ruku v ruce si tu pilně zamakali červotoči i dřevomorka. Na podlaze roste tolik různých hub, že by každý mykolog radostí zajásal! Sem tam se vyskytují kyblíky s x-letou zaschlou maltou, pohozené zednické lžíce, basy zvětralého piva, nepoužívané kladkostroje, netopýří bobky a podobné relikvie zašlé slávy. Již při příchodu podezřele zavrzala podlaha! Zatím se kochá tímto apokalyptickým výjevem.

Je vidět, že tato část podzemních prostor byla dostavěna dodatečně - je o mnoho století mladší než katakomby, jimiž již prošel. Mohlo by se zde tedy skrývat značné nebezpečí! Ať dělá, co dělá, nenalézá žádnou indicii, která by napověděla něco bližšího o tomto tajemství. Pomalu z něj pod nesmírným tlakem vzduchu, atmosfery, prostředí, námahy, výkonu na hranici stovek koňských sil vyprchávají poslední zbytky psycho i bioenergie...

Co se stane při zvýšené fyzické zátěži? Ve svalové hmotě dochází ke koncentraci vápenatých kationtů Ca2+! To si zákonitě vyžaduje přísun živin, aby v těle mohlo docházet k příslušným chemoprocesům. Proto je právě načase posilnit se vydatnou porcí jídla. Po menší přesnídávce se vrací ke své práci. Konečně zabírá naposledy a víko přestává vzdorovat. Teď je doopravdy napnut, na jaký zázrak narazí!...

II. Bod varu

...vzpomněl si na dávný přízrak. Poslední dobou se mu často zdálo, že se mu jí daří úspěšně vymazávat z paměti. V tom případě byl vděčen pravé hemisféře, že ho pragmaticky přesvědčila o nesmyslnosti zachovávání jakýchkoli emocí vůči ní.

Kdo pochopí, proč dva milenci, kteří se včera ještě zbožňovali, dnes pro jedno špatně vyložené slovo rozejdou se, jeden na západ, jeden na východ, hnáni nenávisti, láskou, pomstychtivostí, výčitkami svědomí již se neshledají, oba honosně zahaleni ve svou samotářskou pýchu! Příklad k dokončení řady!? Říká ano, ale pokrytecky myslí ne - hlubinná psychologie má před sebou mnoho práce.

Opatrně nahlíží přes okraj dovnitř...

Zatímco sleduje vzdálené věžičky kostelíků, zjišťuje, že mapa není příliš přesná. Již na několika rozcestích se musel vyptávat náhodných poutníků na správný směr. Tam, kde je nedostatek kolemjdoucích, či jiných osob, jejichž informační kapacita by se nerovnala kapacitě zašlápnuté vosy, musel si poradit sám...

...ale bohužel se ukázalo, jak dominantní vliv má v jeho mozku levá - citům vládnoucí - polovina. Byl mírně zaskočen svými pocity. Nechápal proč po ní opětovně začíná toužit. Uvědomil si mizivou vzdušnou vzdálenost mezi jejich tělesnými schránkami. V současné době to nemohlo být více než dvě míle. Stojí vlastně u pramene. Dostal žízeň! Ze špatně zazátkované nádobky trochu ukáplo na zem. Mlsná vosa, která si přiletěla líznout vybrindané pochoutky, již nikdy od malé loužičky nevzlétne!

To vše sleduje jakoby skrz vypouklé /možná by nebylo od věci korigovat vlastní optický aparát/ mléčné sklo.

A navíc, co nevidí - jakési mumifikované tělo klidně spočívá ve svém příbytku. Nebožtík, pravděpodobně vážený člověk, je obložen dary. Na prsou mu spočívá jakýsi stříbrný medailon, vedle pravé ruky zlatá rituální číše, u levé ruky servírovací talířek se stříbrnou vidličkou...

...ovšem ona nemůže vědět o jeho přítomnosti ve Městě. Pokud by se tuto skutečnost čistě náhodou dozvěděla, jistě by nebyla příliš nadšena. A to ho rozzuřilo.

Střešní, zlatě se skvící krytina oslňuje ohněm zrak orlův točící se kol dokola do výšky vyhnané báně s korouhví srdce. Chrámové lodi, pomalu uplývající vpřed po houpavých vlnách, vyzařovaly k nim svou sílu. Všechny vížky vybíhají po schodech do výšky, vzhůru k nebi a vzpínají své ruce k slunečnímu kotouči vyřezanému v modři. Smršť započíná pomalu obtáčet monument svými chapadly, až uchopí zdi mezi prsty a přenese monolit na hřeben písečné duny. Teplota se pomalu, avšak jistě zvyšuje, vnitřní tlak propíná zdivo. Vlny zemí prohřátého vzduchu se kroutí nadzemními prostory a nastavují pokřivené zrcadlo reality deformující se katedrále, jež nemá vlastnosti Papinova hrnce a nedokáže se vyrovnat s nutností vyrovnání tlaku. Uvolňuje se první žulový kvádr, pomalu, s trhaným zrychlením, míří k Luně a zároveň zasazuje celé stavbě její poslední hodinku. Kdysi monument poletuje vzduchem všemi směry rozmetán na prach, padrť a popel, majestátní zářivá báň jest to poslední, co mu bylo dopřáno viděti ze zašlé slávy bývalého Chrámu Lásky. I tato kopule byla během chvíle zcela vstřebána mezi písečná zrna mouky. Temple of Love is falling...

...náhlá zvýšená dodávka adrenalinu z nadledvinek hrozila po malý okamžik převzít roli rozbušky zápalné směsi, jež se nahromadila v těle. Vztekle mrštil proklatým flakónkem o zem, aby si ulevil od nekontrolovatelného návalu vzteku který jím projel. Vzápětí se dostavila zvědavost, co vymyslí dalšího.

Bere do rukou opatrně masívní zlatou číši. Je poměrně těžká a celá vykládaná jiskřivými drahokamy. Smysly napovídají, že se jedná pravděpodobně jen o bižuterii, jelikož pokud by byly pravé, koupil by za ně asi půl Panského sídla.

I medailon je dozajista prací starých mistrů. Zlato ani po letech povalování v hrobce nezískalo nádech zašlosti, naopak - leskne se, jakoby ho právě včera vycídil klenotník Halaburda. Prohlíží cenný lesknoucí se šperk s vytepaným motivem sovy a uvažuje, na jakou sumu ho usmlouvá při prodeji.

Zahloubává se taktéž nad velmi zajímavou theorií nastiňující nové pojetí vztahu opačných pohlaví. Vzhledem k trefnému přirovnání dostala pracovní název "theorie brzdy". Tato hypothesa vychází z pravděpodobnostních doměnek. Předpokládá, že značné procento mužů /tak devět z deseti/ je schopno se s většinou adekvátních osob opačného pohlaví sexuelně sblížit během velmi krátké doby, pokud nenaráží na žádné překážky, barriery, klacky v cestě /řečeno lidu srozumitelněji: takřka každý muž se do deseti minut vyspí s takřka s každým přijatelným děvčetem, které neklade odpor/. Přirovnání k brzdě je namístě - řidič /žena/ může regulovat rychlost brzděním, jestliže pedál nesešlápne, automobil může vydat výkon až na hranici svých možností. Naopak automobil sám nemá přímou možnost ovlivnění řidičova stylu jízdy.

Když už zabloudil do polí theorií a hypothes, začal se zabývat i otázkou, který syndrom způsobuje taková nepříliš žádoucí vzedmutí vášní k nežádoucím osobám. Při konsultaci s vlastní databankou nalezl odkaz pouze na "syndrom faraonský" /zdál se mu velice příhodnou analogií na jeho vlastní případ/: je to podivuhodná nákaza, jež se vyskytovala v hrobkách mumifikovaných mrtvol. Jakási dávná civilizace, která sídlívala v zemích nekonečného písku měla ve zvyku pohřbívat své panovníky do prapodivných mauzoleí ve tvaru čtyřbokého jehlanu. Uvnitř staveb panovalo zvláštní suché, téměř sterilní klima, v němž docházelo k všemožným chemobiologickým procesům.

Proto jistě nepřekvapí, že návštěvník (převážně z řad zlodějského cechu, na který působilo silou přímo mag(net)ickou množství cenných pokladů přibalených panovníkům na cestu do záhrobí) byl většinoua napadnut neznámou infekcí, na níž po čase zemřel, aniž by bylo lze vypátrat přímou příčinu, za svým krkem ucítil cosi slizkého a žbluňkavého, duchapřítomně shazuje batoh a setkává se s dalším produktem prazvláštních alchymistických pokusů, které prováděli podivní obyvatelé tohoto ponurého místa. Z hrdla butylky se začal řinout zelený sliz, který zajisté nebude mít přátelské úmysly. Je to sliz samoty... neskutečným způsobem se mu hnusila samota. Hnus však akceptoval - částečně pro jeho barokní kontrast s vrcholnou krásou, částečně ze zenového hlediska vzájemné přítomnosti protipolu - vše odporné skrývá v sobě cosi krásného a naopak... Přes úpornou snahu se nezdařilo lahev znovu zašpuntovat.

Na poslední chvíli se mu podařilo zabránit zahlcení a výbuchu vlastního mozku díky kompensaci energie. Vzpomněl si na své astrální znamení býka a počal hledat záchranu v Zemi, odkud mu byl hozen kruh. Plně se soustředil na vteřinový totální srůst svých nohou se zemským povrchem a uzemnil nebezpečný zdroj proudu. Silný energetický tok musel otřást samotným zemským jádrem. Kamsi padááááááááááá...

Vhodil do kasičky dukát. Podstatné je, že dopadl do hrobky. Co se týče pádu, možná se zranil. Nikolivěk - jak vidno, štědrost se vyplácí. I nášlapný mechanismus ví, co je to vděk! Má čas se rozhlédnout kolem sebe...

Z nedostatku lepší zábavy vytáhl radiopřijímač, chvíli kroutil nebožtíkovým uchem, než mu došlo, že stanice se vylaďují tunerem a zaposlouchal se do jakési brakové rozhlasové incenace:

"Koho to sem /nohama napřed/ nesou?"

"Děkuji uctivě, strejdo, až na věky! Určitě si u vás vyberu."

"Nemám rád chmatáky!", děl probuzený mrtvý a s těmito slovy vypálil magický blesk. K jeho nesmírnému údivu nemířil do tělesné schránky, nýbrž do medailonu, jenž úlekem stačil upustit na zem (jinak by už asi probíjel elektrovýboji magenergie). Filigránské dílo se v mžiku rozpadlo na padrť, co jiného by čekalo?

"Kulturní barbare! Zničil jsi uměleckou práci, která stála mnoho hodin času a ještě více peněz.", vmetá rozhořčené osočení nebožtíkovi do tváře.

"Nedopustím, aby si někdo bez dovolení půjčoval mé hračky", briskně odpálil slovní výpad mumifikovaný oponent a zničil přitom i zlatou číši.

Právě ve chvíli, kdy mu začalo pomalu docházet, že ústředním protagonistou této rozhlasové hry je bohužel on sám, byla jeho tělesná schránka sklácena vítězným nebožtíkovým zábleskem o vysokém napětí...

...když opět nabyl čistoty a bezpečí dynamické stacionární nerovnováhy, vybil ze sebe všechnu sílu. Pokusí se o telepatický přípoj. Našel její mysl poměrně snadno, přesně tam, kde jí čekal. Oboustranná konekce se samozřejmě nezdařila.

V tu chvíli neidentifikovatelný létající /této vlastnosti nabyl jen díky zemské přitažlivosti / předmět mu prosvištěl kolem levého ucha a za nepříjemného zvukového doprovodu se roztříštil o mramorovou podlahu způsobem, jenž nemohl nechat náhodné posluchače na pochybách, zda se jedná o skleněný výrobek. Po pravé ruce trůní na mramorovém kandelábru /ve formě jakéhosi človíčka, s nadlidským úsilím podpírajícího nebeskou báň/ kovová kasička na milodary. Nebylo by na škodu ukázat špetku dobré vůle a přispět. Za úvahu stojí i skutečnost, že pokladnička by se dala možná i ukrást...

...je evidentní, že tato část podzemních prostor byla dostavěna dodatečně - jelikož již v první kapitole upozornil, že je o mnoho století mladší než katakomby, jimiž prošel. Mohlo by se zde tedy skrývat značné nebezpečí! Ať dělá, co dělá, nenalézá žádnou indicii, která by napověděla něco bližšího o tomto tajemství. Radost byla asi předčasná. Právě když se opájel nově nabytým pokladem, zažehly se v prázdných očních důlcích mumifikovaného občana plamenně rudé jiskry...

...jako na potvoru spatřil pod sebou přízrak, jenž ho pronásleduje. Reálná vzdálenost mezi jejich dušemi nebyla ovšem v současnosti měřitelná snad ani na světelné roky. V průběhu poslední myšlenky jím projel křečovitý třas od ramen až k chodidlům. To už přestává všechna legrace! Neviditelná ruka mrtvého ducha se ho prostě snaží zneškodnit všemi prostředky. Nejdřív pošle směšného skládacího panďuláka, ještě prudí s nějakým alkaloidem, neštítí se zneužívat ani nechutné praktiky psychického teroru...!! Asi se ctěnému duchovi nelíbí suverénní počínání v jeho nedostavěném funkcionalistickém velkoprojektu!

Po levé ruce stojí veliká zpovědnice, potažená černým suknem. Zpověď by ulevila, otázkou je, zda tam nějaký kněz zrovna koná službu. /Nápověda: v nedostavěném klášteře, před mnoha lety opuštěném posledními lidskými jedinci, to není příliš pravděpodobné!/ Jakmile obdržel nápovědu, lehkým houpavým krokem radši vychýlil směr svých kroků z původní dráhy.

Avšak sotva se přiblížil k podstavci s kasičkou, málem mu vypadla úlekem dýmka z pusy! /Sice žádnou dýmku nemá, ale kdyby nějakou vlastnil, tak právě tohle byl ten typ sitace, kdy spolehlivě z úst vypadává./ Při bližším ohledání totiž vyšlo najevo, že postavička titána, tvořící podstavec pokladničky, je jeho vlastní socha!!! Autor zručně a výstižně vykreslil charakteristické rysy...ve chvíli agonie, při vědomí blížícího se konce. S hysterickým výkřikem vyběhl ven na čerstvý vzduch a jeho vyčerpané tělo padlo bezvládně do chladivého, svěže zeleného trávníku na okraji hluboké vyprahlé propasti.

Podíval se ze srázu na dno pokryté svěže zelenou trávou. Právě kvetou koniklece. Zauvažoval nad tím, že by někdy rád vyzkusil letět. Během několikavteřinové vize poznal běh všehomíra i novou naději. Pomalu v něm vzklíčilo jasné rozhodnutí. Odrazil se levou nohou a ještě než rozpažil, pročísl rukou své vlasy tak, že za ním vlály jako lodní vlajka zuřivě se zmítající v uragánu. Kapitán opustil loď jako poslední...

Na dně, pod vysokou horou na sluncem vyšisovaných kamenech odpočívají dvě zvětralé kostry - ženská a mužská. Odpočívají navěky, čekajíce další návštěvníky dna rokle. Oni měli právo skoncovat se svým životem. On rozmýšlí, zda se nezačne věnovat šlechtění ovocných stromů a pokračovat ve šlépějích velkého Mičurina...

To není úplně hloupý nápad! V lese by ho mohla obtěžovat všelijaká havěť dotěrná (leze to až do hrnce!). Vypadá to, že tady, v remízku za hvozdem, bude spánek bolestně ochuzen o výskyt huňatých medvědů, krvelačných komárů, přihlouplých loupežníků, kterým jde jen o platidla nebo ještě hloupějších vlků /koneckonců, každý živočišný druh potřebuje nějak nasytit mláďátka. Jen člověk pije!/

A ani opilec se již nenachází v natolik provozuschopném stavu, aby byl alespoň schopen hýbat jazykem. Jeho jedinými komunikačními prostředky zůstala jakási mátožná gesta, jež dávají hostinskému na srozuměnou, zda chce zrovna ještě pivo nebo raději panáka. Přemýšlí, co asi způsobilo tak hluboké deprese frustrovaného chudáka, který se z nich snaží vychlastat...

...a tak postupně zjistil, že se stále více začíná zaplétat do bludného kruhu vlastních absurdních úvah. Během půl roku ho stačila zcela připravit o rozum. Začal balancovat kdesi na hraně mezi depresivní mánií a nepříčetnými paranoidními stavy. Jeho nervová soustava se zakonservovala do podoby věčně napnuté tětivy výkonného luku, jíž hrozí každou chvíli přetržení. Pod maskou vyrovnaného flegmatika vře rozbouřená duše rozervané osobnosti, udržující se navenek v klidu jen díky křečovitě -polohysterickému sebeovládání.

Slyšel již mnoho vyprávění, ale něco tak oslňujícího rozhodně nečekal.

...napadlo ho, že za pohled na dvě ohromné, k nebi se vzpínající temné, tenounké věže rýsující se na pozadí ohromného rudého slunečního kotouče by kdejaký impressionistický či manýristický malíř byl ochoten upsat duši ďáblu. Zde ovšem nic zajímavého nepořídil, stačil dát akorát se schisofrenním maniakem dvě rundy.

Zednické pivo je patok první kategorie, vzdáleně připomínající dobře uleželou bulharskou bžundu, ve které se dvacet let louhoval olomucký syreček...je ve starých, zatuchlých prostorách, které jsou o hodně letitější než on sám i katedrála, jako doma...

...prostředí trochu připomíná městskou kanalisaci v Panském sídle, kam jednou utekl před rozzuřeným hokynářem, který přišel na to, že chodí ujídat povidla! Zdi, tvořené nahrubo otesanými žulovými kvádry, jsou pokryté jakýmsi obskurním slizem, pravděpodobně umělého původu. Kdoví, co ti (s)křečci tropili v tajných laboratořích! Místy nalézá podivné kruhové otvory ve stěnách a stropu. Napadlo ho, že se jedná o větrací průduchy. Je vděčný prozíravému architektovi, za to, že se neudusí a nevyhasne kahan.

Další problém se týká světla. Tam dole - v těch hrozných, noc absencí sebemenšího náznaku výskytu fotonových svazků předčících temných prostorách je strašidelné příšeří, téměř tma. Vlny, vlnící se a svíjející tma...

...vůbec nebyla naladěna na stejný vlnový rozsah. Byl to jen další z řady důkazů, že s ním již nemá zájem intensivněji komunikovat.

Zkoncentroval se do jediného bodu zavěšeného v pavučině u stropu, zaostřil zrak v tříčtvrtečním úhlu do levého horního rohu, kde v tu chvíli prodléval zářivý kotouč oblévající jeho figuru zlatistě zářivým mlékem hustoty. Vymodeloval si v paměti přesný model chronometru, zcela jasně si vybavuje římské číslice, dvanáctka svým plastickým vyjádřením světlostinné černi vystupuje z bělma ciferníku, odlesky záře ostře kontrastují s temnou, stinnou stránkou povrchu. Malá i velká ručička, vznášející se nad povrchem nadlehčovány obrovskou hřídelí, vrhají své dlouhé stíny, jež mlsně pohlcují medové světlo a bodají svou temnotu do jeho očí. S ohlušujícím rachotem a odstrašující přesností roztáčejí se pod ním ozubená soukolí. Pozoroval litry oleje stékající promazat tajemný mechanismus, kolem vše rachotí, klokotá, cvaká - zuby zapadají jeden do druhého, obrovský rubín klepe kladívkem do kovadlinky a stín se posouvá líně k východu, jako by se marně pokoušel stíhat malého, šedého šneka, který se právě snažil věrně zachytit a zreprodukovat veškeré šumy /je obklopující/. Odrazy světla létají všemy směry, čímž vytvářejí stroboskopový efekt bulvárních fotoblesků...

...vyslal soustředěný paprsek vůle směrem k ručičkám a tento je začal ihned obtáčet vlákny neviditelné příze. Napřel obličejové svaly, překrvil mozek a počal usilovně tahat za provazy. Ručičky se ustrnuly v prostoru a čase. Byvší zadostiučiněn vlastní mocí, vydal se na procházku do ulic Města. Větší mrtvo rozhodně ještě nezažil, právě se totiž nalézal v neexistujícím časovém okamžiku, kde minulost předává štafetový kolík budoucnosti. Znamená to, že on, nacházející se nikde, nemůže sám o sobě existovat? Podumal, jak by mohl být prohlášen za mrtvého. Začal si pohvizdovat a přemýšlel nad grafickým ztvárněním vlastního parte. Vynašel vlastně velmi spolehlivý způsob formální sebevraždy.

V té souvislosti vyvzpomněl si na dávný koncept testamentu a skryt v tajemné, jen ztěží odemykatelné těžké tepané truhlici objevil jeden poměrně zajímavý starobylý, švabachem sepsaný dopis, jenž se jal bez prodlení předčítat melodickým barytonem jejímu sluchu.

Drahá, čteš pravděpodobně poslední řádky, které jsou dopřány tvému oku. Zdá se, že toto řešení jest nejsnažší v dané situaci. Není možno vyrovnati se s neodstranitelným napětím mezi dvěma individualitami. Dodnes jasné zhola není, proč společné cesty tak radikálně se rozdělily, ale skutečnost napovídá, že jest tomu vskutku tak. Příliš velké množství záporných faktorů činilo tuto partii šachu nevyhratelnou, neřešitelnou. Kde zůstala stará doba? Jistě je nesmyslné uvažovat v hypotetických intencích, avšak zdá se, že lepší podmínky by chod věcí nepříliš změnily - vše vězí kodováno v šroubovici. Jest to škoda - že láska je zdrojem většiny neštěstí. Vzpomínej v dobrém. Tvůj za hrob věrně milující...

...se mohl alespoň nerušeně probírat záznamem její paměti za poslední dny. Nenašel podle očekávání ani jednu zmínku, kterou hledal. Vypadala šťastně, když byla její mysl oproštěna od vzpomínek...

v pocitu tom síla bezuzdná

jak velký splašený hřebec

kam chtěla by stále se jen hnát?

Nastal či nenastal konec?

Naopak - jiskření začíná,

mocnější lva, rychlý srnec,

u něj jen oheň se rozžíná,

neboli utíká psanec,

růže prchající rozkvétá,

poslední roztáčí tanec

ne stonek, cesta je trnitá...vjíždí z polí a luk přímo do skrovné vesnice. Kousek od kapličky se nachází požární nádrž /přesněji řečeno žabincem pokrytá louže/. Zdá se, že je skoro vylidněná. /Každý nemá čas se jen tak poflakovat. Někteří také občas pracují/. Při pečlivějším pohledu spočine zrakem na jakémsi strýcovi, lelkujícím pod kaštanem s fajfčičkou v puse /trochu ho zarazilo, že nečadí/. Z nejbližšího statku slyší křik dítěte, jakoby ho na nože brali. Pravděpodobně zde probíhá ostřejší výměna protichůdných názorů na nezbytnost osobní hygieny, ale nelze vyloučit ani možnost, že se jedná o místní jatka. Zjišťuje, že potřebuje informace o cestě do kláštera /rozený myslitel se nezapře/...

...avšak včas si uvědomil, že nyní mu stojí po boku Ona, mnohem vyrovnanější a naštěstí i poživačnější. Pokud má ovšem chuť na pivko, tak se může jít klouzat. Poslední putyka, která se jmenovala "U dvou kulek", spadla asi před dvaceti sedmi lety. /Stalo se tak dosti politováníhodným způsobem. Tryskový samolet pukavec porušil předepsanou výšku při překračování supersonického rychlostního prahu a následná zvuková vlna zbořila půl vesnice./ Od té doby vybrali neteční vesničané prostředky leda tak na nový komín. Veselá historka ze života prostého vesnického lidu jej nesmírně obveselila...

...docela ho pobavilo i pomyšlení na jejich případnou přímou konfrontaci s přízraky - tento střet by mohl snadno přerůst v bouřlivou scénu /zaručeně bilingvní!/ s afektovanými ukvapenými výstupy. Alle gegen alle.

Raději proto dorazili k vcelku honosně se tvářící zpovědnici /na místní poměry však nic zas tak mimořádně dechvyrážejícího/. Pro navození vlastní důležitosti a dramatičnosti situace je dekorována černou tkaninou. Protože již na exterieru neshledali nic poutavého, vydali se na průzkum interieru. Cesta se klikatě vinula k osamělé malebné hospůdce utopené v kaštanovém háji. Opět upadl do exaltovaného stavu a nechal se od Ní plně strhnout extatickým zážitkem...

III. Živel

...probral se uprostřed bouře. Zprvu mu dělalo potíže určit, o jakou bouři se jedná. Vypadalo to, jako by zde měli dostaveníčko zástupci všech živlů. Byl schopen registrovat spirálové křivky tornáda a parabolické přelivy neznámé tříště. Z mylné doměnky, že by se mohlo jednat o mořský příboj, ho vyvedl hmatový kontakt s vířící hmotou. Sněhová nadílka! Aktuální poloha: stopadesáttři na dvacet - epicentrum sněhové smrště! Stál obklopen větrnými turbulencemi, vykreslujícími do vzduchu díky vířivému tanci záplavy sněhových vloček naprosto neskutečné obrazce. Vypojil funkční okruhy všech svých čidel z činnosti. Absolutně isolován v zajetí svého mozku přečkal živelný Armageddon.

...v jedné chvíli nic, ve druhé cítí silnou nevolnost, šílenou sílu vsávající jeho povrch vnitřku do vnitřností. Do jednoho černého bodu. Čerň se souvisle rozšiřuje, až přechází v propast, černočernou propast, typickou naprostou absencí sebemenšího množství světla. Do prolákliny duše je seshora vtahován ponejprv mozek, propadá se sám do sebe, zrychluje puzen maximalisovanou, fysicky neúnosnou gravitací minimalisovaného bezrozměrného bodu, až dospívá do temné země, kde nikdy nebude ani včera. Zuřivý Mäelström dotáčí poslední zákruty víru, jenž rozemlel šedou kůru na skořici. Hluk pomalu utuchá, písty se ve válci převalují stále líněji, obrátky se snižují, když právě v tom okamžiku je celý vsát dovnitř a o chvíli dřív dopadá se strašlivým zrychlením na úrodnou půdu. Zvyšuje energetický výdej na opětovné zhmotnění svého obalu, aby se mohl vymanit ze záporného rozměru, kam svou maličkost uvrhl pouhým pádem shora dolů krz bránu.

Zemský povrch se začíná pod jeho nohama opět rozestupovat, až v jednom okamžiku stane sám, v černém, sám v černém prostoru. Poslední, co stačil vnímat, jest sled mžitků z rychle uplývajících temných stěn, jež tvoří oponu za jeho dalším propadem, propadem do světla...

...vybavil si svůj exteriér, se kterým nyní ovšem nebyl v kontaktu. Není tomu tak dávno, co si nechal yard dlouhé vlasy ohodit světlým přelivem. Připočteme-li k tomu narostlé strniště a celkově dominantní postavu, začalo se vzezření výrazně blížit biblickým prorokům. Tato image mu vyhovovala rozhodně více než krátký sestřih, který kdysi spáchal po intervenci.

Pocítil, že jeho dlouhé kadeře již nejsou zkrápěny sněhovou sprchou. Opatrně zapojil smyslové okruhy. V blízkosti spatřil další přízrak. Ve vzduchu se pomalu zhmotnily lyže. Byl jí vděčen za tuto pomoc, po vlastních nohách se v závějích nedalo ujít ani padesát metrů. Společně se rozjeli v drastickém tempu po záhadně se vynořivší bílé stopě...

Rozlehlá pláň se táhla do nedozírných dálek. Všude kolem se prostíral jiskřivě bílý příkrov panenského sněhu. Byli zcela sami - nikde, kam dohlédli, nespatřili ani náznak pohybu. Díky křišťálově průzračnému vzduchu se obzor jejich viditelnosti značně zvětšil. Ve velké dáli tušili přízračně se rýsující velehory, zahalené v oparu par. Čiré vzdušné proudy se vlnily ve fantastických křivkách a pomocí efektu lomeného odrazu světla přenášely nad pláň obrazy stovky kilometrů vzdálených výjevů. Nasvícení obstarala polární záře. Celé představení vzbuzovalo dojmy laterny magiky křížené s fata morgánou.

...vděčil intensívním kondičním dávkám, že byl vůbec schopen stačit nastavené nadlidské frekvenci. Jeho mozek byl naprosto vyřazen z činnosti - jednoduše už na něj nezbývala energie. Tělo se omezilo na nejjednodušší vegetativní činnosti a kontrolu motoriky.

Nevěděl, jak je možno se zorientovat v pusté, na všech stranách stejně vypadající pláni. Po chvilce bloudění mu těžkopádná a promrzlá nervová soustava doručila zprávu, že se tu motá pořád dokolečka jako čalamáda v mixeru. Mapa je platná asi tak jako jedovaté houby nebožtíkovi. Pasáž směrem na sever je označena nápisem "hic sunt leones", poněkud nesmyslně vyznívajícím, když uvážíme, že na dohled se rozprostírá sídelní město. Kupec, který mohl prodat takový šmejd, bude asi pěkný ptáček. Umínil si, že pokud přežije, pěkně si na něj za tu mapu posvítí. Žalářníci budou jistě rádi, že bude zase koho zapřáhnout do mytí tureckých záchodů a městu ubude jeden šejdíř. Teď by se měl ovšem odsud nějak vymotat než padne soumrak...

Neměl naštěstí sílu připouštět si podobné starosti.

Již kilometr byl doprovázen říznou muzikou, ze které je poznat, že harmonikář pravděpodobně nemá hudební sluch. Říká si, že hosté musí být asi pěkně pod parou, když dokáží zastávat apatický postoj vůči takovému nervy drásajícímu, unylému kvílení...

Konečně dojeli do Raje. Očistec, jímž prošli, byl nezvykle důkladný. Navzdory svým zvyklostem si oba objednali jedenáctku. Nyní je ovšem putyka téměř vyprázdněna. Jeden stůl okupují bodří sedláci v čele s hromotlukem vykonavším záslužný čin, jímž ušetřil sluchová ústrojí svých spolustolovníků /pro informaci - postaral se o likvidaci místního harmonikáře, jenž nebyl přírodou obdařen snad ani alespoň průměrně mizerným hudebním sluchem/. U druhého stolu se opíjí /pravděpodobně ze žalu/ osamělý zoufalec. Také tam sedí tři vojáci Kutuzovovy armády. U posledního, jinak prázdného, stolu, trůní v protilehlých (asi 10 délek vzdálených) čelech dvě zakaboněné postavičky, které jakoby si z oka vypadly.

Z protější stěny vylétávají světlice /to není past, to je ohňostroj/, zeď je nasvícena všemi barvami. Laterna magika právě začíná! Na zdi září zlatým písmem nápis "Vítej v hrobce!". Po tom, co již od cynického ducha vytrpěl, je k takovýmto šprýmům lhostejný...

A zatím na rozpraskané půdě lhostejné, šedé, dutozvadlé školy odvážily se přiřadit povídky uvadlé staropanenské květinářky průsvitné dopoledne k ztmavlému odpoledni a vydaly se na cestu krajinou snů, časem, prostorem a podobnými fysikálními proprietami.

Jeho vědomí naráží na cestující stať Ze starých letopisů. Dočetl se velmi objevné skutečnosti z dějin svého národa v době bronzové: "...zjistili jsme, že nepřítel má tajné vývojové centrum na bitevní stroje a pumpy na hvězdnou sílu. Toto centrum se nachází v jednom - na první pohled mírumilovném - městečku, pod krycím názvem Arzamas-16. Stačí, když "povolaný svitkem" zaletí nad město, zachrlí jednu dávku ohně, a jaký byl Arzamas-16? Z takové paralýzy se již jejich vojsko nevzpamatuje!

Šlechtický rod Sternů vymřel po meči, jejich poslední potomek žil před dávnou dobou jako člen řádu Konformátů v klášteře. Po tomto mnichovi jakoby se však země slehla. Mnozí se dohadují, že musel mít prsty v záhadném zmizení všech řádových bratří neznámo kam, nedlouho poté. V archivech je i báchorka o jeho údajných stycích s mimozemskými civilizacemi. Prý přesídlil do jiné dimenze a přestěhoval s sebou celý mnišský řád. Faktem zůstává, že není zatím lepší vysvětlení pro náhlé zmizení všech řádových bratří z rozestavěného funkcionalistického opatství, údajně nejhonosnější a nejnákladnější stavby v naší zemi. Nyní je z toho všeho ruina. Mnich Heřman zděděné moudro svého rodu pečlivě zanesl na papír (byl první z rodu, který uměl psát). Jisté stopy naznačují, že se mezi jeho zápisy nachází i hledaný svitek. Veškeré písemnosti by se měly nalézat v klášterní knihovně, umístěné v tamních katakombách..."

...podvědomí se zatím zabývá tříděním informací o tom, kolikrát již zažilo brainwash. Mimo extatiku setkání s FF se vynořila i vzpomínka na silný požitek z návštěvy koncertu smyčcového kvarteta či depresivně-hypnotisující performance slovinské industriální formace Laibach. /Z tohoto visuálně -akustického šoku se psychika vzpamatovává ještě notnou dobu...v západní stěně jsou vsazeny masívní dubové dveře, které se již nemohou pochlubit nějak valným stavem. Naopak kolem dokola je téměř nenarušená, mramorem obložená podezdívka...a marně si láme hlavu, jak je možné, že šílená modulace přesycených zvukových vln nezbořila půl Panského Sídla.../. Přesycenost a zahlcenost vzduchem vibrující spirálovité trajektorie...

IV. Hnilobně-dadaistická dekadence

...ráno shledal, že prospal celou noc se sluchátky na uších. Došel k Národnímu divadlu. U Nové scény se zastavil. V tramvajovém kolejišti spatřil dva popelářské vozy, kolem kterých pobíhaly osoby vědeckého vzezření. Všichni lidé, vycházející z budovy Akademie věd, byli oslovováni personálem od kuka-vozů a dovedeni k jednomu z nich. K jeho velkému zděšení byli vzápětí vcucnuti otvorem, do něhož se za normálních okolností sypou odpadky. Asi o deset vteřin později tytéž lidi doslova vyplivoval druhý vůz.

Spatřil poprvé v životě v praxi dálkový přenos hmoty. Za malý okamžik se k prazvláštním strojům přihnal novinářsky vyhlížející človíček. Chvíli projednával s vědci možnost interview. Poté na něj zavolal.: "pane Tůma, pojďte se vyfotografovat před váš vynález - jako hlavní konstruktér!" Jako ve snách vykročil k popelářským vozům, zapózoval fotografovi, zodpověděl pár všetečných dotazů a odjel tramvají do školy.

Lomcovák si nechal patentovat hostinský Patlavec, v jehož krčmě k inkriminovanému pokusu došlo. Patlavec uzavřel velice výhodnou smlouvu s majitelem pohřebního ústavu Myškou. Jestliže některý ze zákazníků Patlavce požije více než 3 pinty lomcováku, automaticky se stává Myškovým klientem. O pozoruhodnou kapalinu projevily zájem i některé stavební firmy, které hledají optimální složení maltových směsí...

/Pozn.: tak, jako každý alchymista, vystudoval Páchnoucí universitu, kde lze hravě nalézt plno podobných existencí. Tamní absolventi jsou schopni se babrat od slunka do slunka s jakýmsi nesmyslným lučebným pokusem majícím za úkol zjistit, zda močovina neutralisuje netopýří žluč. Pokud jim experiment vyjde, dostanou takovou radost, že jsou ochotni pozvat celou krčmu na panáka!/

Velice invenční student /je ovšem třeba podotknouti, že křivka míry jeho vynalézavosti parabolicky kulminuje v přímé úměrnosti na zvyšujícím se množství ethanolu v jeho krvi/ nezřídka navštěvoval pohostinství, kde proslul obzvláště bizarními alchymistickými pokusy. Pravděpodobně vrcholným dílem se stal lomcovák, jenž sestává z:

1/2 korbele světlého ležáku, 1/2 korbele tmavého ležáku, prcku hruškovice, o něco většího prcku slivovice, dvojitého panáka zelené a třešničky, pokud se mu navíc dostaly do rukou anorganické sloučeniny s pH blížícím se nule a jiné směsi sajrajtů na bási H2SO4, nerozpakoval se s nimi ochutit lahodné nápoje své i spolustolovníků...

...stačil ještě zaregistrovat rozruch ve vesnici, kterou tak kvapně opustil jak cukrář bez placení. Velebný pán svolává svým mocným hlasem místní domobranu: "sousedé!, Vávro, Řího, Šťovíku, Bartoši, pojďte dát za vyučenou jednomu neznabohovi!". Na návsi se již houfují sedláci s cepy, vidlemi, kosami a hráběmi. Takové panoptikum, jaké tvoří ta chasa se hned tak nevidí! Přišel i Duspiva, majitel jediného samopalu ve vesnici (moc s tím zacházet neumí, ale příště si třeba obstará protiletadlový kanon). V čele s neohroženým sousedem Bartošem se ta čeládka řítí vpřed jako smečka vlků, která žrala naposledy o loňském masopustu. Naštěstí jsou všechna hospodářská zvířata zapřažena do pluhů a bez nich nikoho čeledíni moc dlouho pronásledovat nevydrží.

...je otřesen a říká si, že taková četa bigotních fanatiků by snad rozprášila i rytíře od kulatého stolu s Artušem v čele. Uvědomil si, že se zde již nemůže v tomto stavu objevit, a tudíž preventivně změnil svůj účes dle stylu punk.

Evidentním faktem zůstává, že není možné si dovolit vyšplhat na pomník presidenta republiky, jenž stojí na návsi a začít hrozit pěstí na slunce za stálého přivolávání živelných pohrom dutým basbasem na místní pšeničná pole. Sedláci si rozhodně nechtějí rozházet prostory mezi nebem a zemí. Ostentativní ignorance nadpřirozených sil není asi to nejlepší. Rovnou před kapličkou totiž po něčem nevábném uklouzl. Nač však ztrácet čas, když venku svítí sluníčko a můžeme se třeba vykoupat v kačáku nebo jít k Duspivům na hrušky, že ano?

Vešel tedy dovnitř a vylezl do koruny hrušně. "Hola, panáčku! Vidím, že máte chuť k jídlu", slyší za sebou překvapivě silně zahřímat afektovaný hlas. S ohledem na tichou posvátnost tohoto místa by taková halekačka udivila snad i kotelníka Haramáše. Úžas ještě vzroste, když uzří, komu patří tak výkonné hlasivky. Malý stařeček, seschlý jak křížala vytažená ze sklářské pece, opírající se o těžkou sukovici, která je o hlavu větší než majitel, hrozí pěstí za stálého chrlení nadávek, z nichž některé slyší poprvé. Chce dědouškovi navrhnout, aby se svým talentem vstoupil na "prkna, jež znamenají svět" a nehnil v takovém zapadákově. Vzhledem k nastálé situaci to však přijde trochu drzé a navíc se neví zda kmet náhodou neprodělal samurajský výcvik v ovládání těžkých dubových holí. Ani se o tom nechce přesvědčit, a tak raději utekl do polí.

...omylem si původně myslel, že stařík bude loudit buchty, proto si honem připravoval tři přání. Chyba lávky! Z dědy se vyklubal hokynář a hned vykládá své zboží na skládací pultík...

...pominul úvahy, kde se na cestě u lesa vzal slušně zásobený kupec se sklápěcím stolečkem a soustředil se na jeho nabídku. Chtěl pryč z Panského sídla. Přes jeho opěvovanou krásu k němu neměl přílišný vztah. Považoval ho za hnojník lidstva, pravý opak Města. Vadilo mu, že zde pomalu shnije. Vytlačil myšlenku na přízraky coby ztělesnění démoničnosti - nezněla příliš logicky, jelikož mu nedocházelo, proč by démoni měli mít zájem na jeho uhnití...

"Můžu vám nabídnout fajnovou mrkvičku jen pro vás i ostatní měšťany. Nebo což takhle pecen chleba, čerstvý, právě z trouby vytažený. Je snad libo brokolici, plesnivý sýr, višňovou marmeládu, ostrou hořčici, dvě kila libového plecka, sud makrel, nebo brusinkový kompot" /díky své rozvinuté imaginaci si představil všechny ty dobroty najednou ve svém žaludku - a připadá mu, že se jeho trávící soustava kymácí na rozbouřeném oceánu!/.

"Také mohu dodat dva pytle sladovnického ječmene či žok krmné řepy", snaží se děda prodat co se dá! Při tom pozoruje čilé dění v korunách stromů zdejšího řídkého smíšeného lesíka, pod nimiž stojí. Tenké břízky a akáty, se melancholicky kymácejí v prudkém vichru, jakoby upozorňovaly, aby více neotálel. Jejich větve zmítané větrem ukazují kamsi k jihozápadu...

...nebo by se mohl vydat na Sever jako v říjnu. Připomněl si své výkony na horských tůrách. /Osmnáct kilometrů během dvou hodin a dobrý oběd - to byly záruky tvrdého spánku bez nočních můr./ A - samozřejmě - setkal by se dozajista s dávným fantomem. Rozvažoval, zda jí má považovat za episodu, jež dávno odezněla, či spíše za kapitolu, jejíž čas teprve přijde. Byla přeci jenom příliš mladá a nevinná. Nechtělo se mu ji kazit. Koneckonců, odděluje je ne nepatrná časoprostorová bariera...

Poté, co se rozšoupl kyne kupci. Ten si spokojeně zamnul ruce a zmizel jakoby mávnutím kouzelného proutku i se stolečkem v mlází...

...nakonec zůstal v Panském sídle. Zasedl ke computeru a začal ho ládovat další kapitolou té příšerné knihy. Alespoň z ní just udělá parodickou frašku. Prsty se střelhbitě rozletěly po klávesnici ve snaze stačit překotné rychlosti myšlenek, které začal lehce sypat z rukávu. Písmena na obrazovce přibývala jak korálky navlékané na šňůru...

Přestal psát jako když utne. Obtočil se hlukem megalopolisu nechávaje se vysoušet nápadnou absencí vlhkosti vyznačujícím se vzduchem a přitom se snažil vypořádat s neuhasitelnou žízní z této přelidněné liduprázdné aglomerace. Deštný prales začal ponenáhlu srážet páry a zkrápěje jeho dlouhé vlasy, vyvolával příjemné pocity nejen v pasoucích se beráncích sbíhajících do údolí, kde se utápí slunce v rudé kaluži. Pocítil, že mu rozumí, a tak si počali rozprávět medovým hlasem, naladěným do barvy andělské lyry. Rozhodl se pro vytvoření smysluplnějšího díla. Otevřel nový soubor a začal popisovat svůj "střet" s Femme Fatale: ".../omlouváme se laskavým čtenářům, ale text, vyprodukovaný v období kulminace jeho kreativity, je nereprodukovatelný bez censury, anžto by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení mravní výchovy mládeže/...". Plně uspokojen svým posledním výtvorem, přimhouřil oči a zabořil ruce do klaviatury koncertního křídla. Zdi počaly pukat pod údery akordů Čajkovského klavírního koncertu b moll, on sám popraskal roztlučen na padrť myšlenkovým hamrem...

V. Pnutí

...nepochopil, proč si objednal hamburger, když nemůže maso ani vidět. Rychle zaplatil za kousek mletého masa v housce a porod. /Ocenil progresivnost platebního systému, že nemusel ke dvěma pokladnám./ Byl to už druhý potomek, kterého mu povila. Dvouletá Vesna, prvorozená dcerka, dělala tatínkovi čím dál větší radost. Shledal, že po něm zdědila výtvarný talent.

...podivuje se i tomu, proč je dostavěná jen ta monstrózní, bombastická katedrála v centru areálu! Ostatní budovy opatství jsou rozestavěné maximálně do prvního patra a evidentně nezabydlené. Všude se povalují zednické nástroje, na nádvoří chátrá pobořený jeřáb. V obytné části asi pšenka už nikdy nepokvete /navíc je zde značné riziko, že ta zchátranina někomu spadne na hlavu/, tajemství tohoto ponurého místa se skrývá dozajista v katedrále, která jakoby (narozdíl od ostatních částí opatství) nebyla vůbec narušena zubem času.

Na první pohled je zřejmé, že v těchto budovách již hezký čásek nepřebýval žádný zcela normální smrtelník, přestože se jedná vlastně o novostavbu. Mramorové obložení je pokryto bujícími lišejníky, rozsáhlými plísňovými monokulturami /zelené, bílé, červené - až oči přecházejí/...

...s nostalgií si vzpoměl na babiččin lahodný sýr hermelín, který chodil tajně ujídat do sklepa, kde dozrával! Je udivující, jak něco tak moderního jako tento komplex církevních staveb může čpít starobou, zatuchlinou a omšelostí. S nepředstíraným odporem nakrčil zhnuseně orlí nos a vytáhl z bagu trojku.

Odpálil s velkou razancí míček, který dostal spodní rotaci. Byl to další z řady výborných drajvů, za pozornost stojí také malá dvířka na severní stěně, téměř zakrytá zimolezovým keříkem. Skoro to vypadá, že si někdo dal tu práci a keřík tam vysadil naschvál. /Že by chtěl ta dvířka učinit nenápadnými?!?/ Vzhledem k tomu, že široko daleko nic jiného neroste /na zdi chrámu se neuchytily ani lišejníky!/, působí konečný efekt nešťastného keříku jako pěst na oko. Ponejprv si pomyslel, že zde polýr vykutal sklípek na pivo, ovšem tuto variantu zavrhl poté, co nedokázal odůvodnit ten zimolez...

...vzhlédl raději k hvězdnatému nebi. Hvězda jest pouhé mihotavé jakési světélko kdesi na klenuté báni nad našimi temeny. Obyčejně zpravidla září. Bíle. Údajný obrovský kosmický objekt - chacha - truhlík věř vědcům, jedná se jen o mrňavý puntík. Jako malá tečka ukončující větu. I toto znaménko zazářit oslnivým jasem dokáže, jakož i konec věštícího symbolu punc v sobě nese. Konec - slovo paradoxní z hlediska nekonečnosti a nedozírnosti klenby nebeské, tedy malé tečky se rozprostírají v nedozírné dálné trojdimensionální pláně. Podíval se na jednu z nich a co nevidí - hned vedle svit mlékový další z nich bije do zraků. Mysl se rozprostírá do šíře, stejně jako /výše popsaná/ obloha, rozsáhlá, nikde nekončící. Zářivé hvězdičky - myšlenky - jen je pospojovat, občas vydají ze svého středu meteor, kometu, prostě libovolný zářivý nesmysl, v hlavě vypadnuvší jasem oslepujícím oslňující idea z šedé kůry. Vykřičník jako chvost zmiňované vlasatice jest patřičný v této příležitosti, by uhodil do ok s hřmotem hromu křižujícího šedomodř.

Nebesa za mraky skrytá nepotěší nikdy, procesory odpovědny za chod (ne)(s)myslový nedohlédnou na roje teček, tudíž uzavřou své brány, spadnou samy do sebe. Převeliká škoda výkonných motorů přeplňovaných tunami koňských sil v hlavách pumpujících, jež protáčejí se zhola naprázdno. Neví si rady, kam vhánět svou nadprodukci energotoků, takž i celá fýsis dostane se v melancholickém klimatu do stavu letargického. Proto radno viděti svěží vánek /hm, viděti, radši řekněmež slyšeti, či snad cítiti - ano, cítiti, to jest to pravé výrazivo, když běží zde hlavně o pocit/, jenž pročeše hřívy a pročistí strojovny, přinese s sebou čerstvé plátno, nové barvy a on zas, jak mistr Leonardo, může se vydati na pouť novou cestou, pěšky i štětcem, po nedozírné krajině duše, jak astronaut v nekonečném vesmíru, jak beruška po rozlehlé zahradě, plné čekajících, nepoznaných vjemů, vůní, barev, chutí, zvuků, slov...

Slova, základním prostředkem v literárním pojímání estetických hodnot zůstávají slova. Slova... Používá jich kdekdo, nehledě na to, že již staří Římané. Moderní tvář literatury však nutně nemusí opakovat chybu, kterou přijaly za své předešlé generace: slova nejsou pouze cihly ke stavbě vět, on je používá rovnoceně samostatně - pouhá deklamace, zvracení, chrlení, agonické chroptění, vodopád... Chrlení přívlastků nekonečněnásobných, vykreslujících samu podstatu do poslední nitky, synonyma tisíce a jedné noci, nové obkreslování starých pojmů. Pouhé termíny umožňují i bez větné stavby vyjádření v kostce a s pointou. Dosah maximální efektivity maximálními prostředky. Taková jsou nová slova, pryč se starými, nahází je do kanálu. Konfigurace v prostoru, času a papíru nastoluje a determinuje globální podobu konečného zážitku. Písmena se rozplývají, zaostřují, kroutí, kroutí dokola, vyskakují ze stránek, řadí do bortících se pyramid, převrací vzhůru nohama, propíjejí papír skrz na skrz, aby se v závěru mohly svinout do konečných spirál. Spirál tahnoucích svá vlákna podél celého vesmíru. Spirál čekajících na konec světa. Kalamář se převrhl do mléčné dráhy. Čerň prosakuje stránkami. On se vpil. Je menší a menší, až vniká dovnitř listu papíru, nejdřív vyplňuje celý vnitřní prostor, postupně se smršťuje, proplouvá buničinou, naráží na světla, postupně ztrácí jeden rozměr za druhým. Až se stává bezrozměrným...

...vánek, jenž rozežene mraky i chmury, dá vysvitnout slunci, zdroji hřejivého pocitu, slunci objímajícímu svýma, miliony kilometrů dlouhýma, hedbábnýma rukama lesy, vody, stráně, stádo tryskajících jelenů, pasoucího se dobytka, psa dovádějícího na louce, mládež p(r)ohánějící kulatý nesmysl, smysly lidské aj zvířecí, mysli člověčí, vyhladovělé temnotou, touhou po záři... Večer znovu spatřuje světlé tečky v dálce přinášející poselství nekonečnosti, tajemna. Světlo - tma - světlo - tma.

I slunce občas překrývá oblačnost. I jeho duše dostává příděl černi, temnoty, tmy - světla posléze. Klade si stále stejné otázky, inkoustem zalitá osvícená kopule může a nemusí dát odpověď. Ego však vděčno musí být za topoly kymácející se vichrem v pravidelném rytmu coby rozezvučená membrána duše naladěná na a moll. Většinou ráno.

V poledne nastaly lehce extrémní větrné podmínky. Zapomněl, že nelze spoléhat na aprílové počasí. Kulisu tvořilo pošmourné počasí a jako předtucha čehosi hrozivého se na obzoru zvedaly těžké olověné mraky. Pro mlhu nebylo vidět ani okolní vesnice. Několik narcisů na pokraji lesa (snadno zaměnitelného za přírodní) svědčilo o jemné, vynalézavé práci zahradníků. Řídké anglické trávníky přestaly přesívat stín...rozhled ven do kraje

v podzimní náladě

z oblohy vypadne

nebeská šeď z ráje

spadává v dol za dne... přeruší trénink. Postavil se tváří v tvář sílícímu orkánu. Lehce se rozkročil a upažil. Mezi pohořími mračen tu a tam prosvítal sluneční paprsek, jenž hledal cestu skrz. Rozptýlené světlo dodávalo lesk světlým vlasům, které vlály za imposantní postavou. Stál přímo uprostřed pláně, podoben renesančnímu figurálnímu ztvárnění napjatého uvolnění. Kamenně nehybnou tvář zčistajasna oslnilo jasné kontrastní světlo. Do černě oděné sošné postavy sjel zářivý blesk...

VI. Pochyby

Odjel se uklidnit do Vesnice na Východě. S potěšením kvitoval přeměnu bučin na prales. Zazdálo se mu, že zahlédl v koruně smrku mihnuvšího se hýla. Listy buků melancholicky ševelily v jitřním vánku.

Tamní ovzduší působilo blahodárně. Mozek, stimulován přebytkem kyslíku, začal rozebírat myšlenku zabývající se vlastní neexistencí. Existuje doopravdy. Nebo je jen mýtickou postavou - výplodem vlastní fantazie? Tedy, čí fantazie? Vlastní/cizí - reálno/nereálno... Možná není ničím!! Nihil!!!...

VII. Návrat

...ráno vyšel před dům. Přemýšlel, co by mu mohly sdělit květiny, pokud by uměly mluvit. Jaké mají pocity?

Začal příliš mudrovat, hoch - pozor, aby se mu nezavařil mozeček! Radši mávl nad nerozluštitelnými problémy rukou.

Zamířil ke květinářství. Cestou potkával sbory z rodu chrámových. Zaposlouchal se do patosem prodchnutých chorálů. Hudba - krásná, jakož i tragická - protékala řečištěm jeho ega jako mocná podzemní řeka.

Naklonil se k rudé růži a přivoněl. V tu chvíli se rozplynul. V tu chvíli explodovalo Město. V tu chvíli vesmír implodoval za zvuků varhanní fugy. Apokalypsa byla zdárně dovršena.

...v pařezu teče voda,

věčný života zdroj.

Pijí a milují,

jelikož jsem.

Tu skomírá myšlenek roj,

přichází potají

nevšední sen...

Nad zbytky antihmoty se, ruku v ruce, vznášely dvě věčné entity - On a Ona - Adam a Eva. Vracejí se do ráje!

Doslov

Pojednání o Autorovi, jeho životě a názorech za účelem vytvoření alespoň nejzákladnějšího vodítka, jež by umožnilo lépe pochopit strukturovanost následující novely a dějové finesy v textu se vynořivší.

Autor se narodil přibližně 6666 dnů před dobou, kterou zasvětil tvorbě svého pilotního díla Spirály v rodině chudého vysokoškolského učitele, malíře a bibliofila pocházejícího z Podkrkonoší - kraje písmáků a mudrlantů. Sklony k filosofování a grafomanii tedy v Autorově případě plně ověřují genetické zákony. Autor je militantním nekuřákem, vegetariánem, abstinentem, ekologem, neřidičem, pacifistou a má státnici z francouzštiny. Autor se nehlásí k žádné církvi ani sektě. Autor se považuje za: duchovního guru schisofrenních neoeklektiků, sensitivního afektovaného romantika, individualistického egosolistu, iracionálního chaotika, narcisistního pozerského excentrika, extravagantního estéta, individuum, svérázně samorostlého deoesenta, mudrce a pudového požitkáře. Ona smyslovost se projevuje zejména v opájení se /za využití všech smyslů, nikoliv však rozumové části mozku/ velmi silnými vjemy z oblasti músické i "biologické". Autor patří do kategorie lidí, kteří litují, že člověk byl obdařen pouze pěti smysly. V zájmu zdokonalení vnímání zvláště emočně silných podnětů by neuškodilo přibrat dalších pět. Zákonitě se ovšem budeme potýkat s problémem přesného popisu pozorovaných fenoménů. Zarážející je skutečnost, že ani natolik košatý a květnatý jazyk jako čeština není schopen dokonale posloužit k vyjádření niterných pocitů sensitivních osob. V poslední době prochází Autorova centrální nervová soustava rozsáhlou vnitřní reorganisací, v jejímž rámci levá hemisféra - mající v popisu iracionálno - vytlačuje svoji pravou pragmatickou kolegyni mimo dosah vlivu na Autora, následkem čehož se dotyčný stále potuluje v nadpozemských sférách, aniž by byl schopen dát na Zemi dohromady alespoň trochu náročnější úlohu z matematiky. Charakteristickým znakem doprovázejícím výrony Autorovy vlastní kreativity je navození téměř psychedelických stavů bez použití jakýchkoliv omamných intoxikujících látek, jichž se Autor štítí. Mezi jeho vášně patří dále mimo jiné ornitologie, obchodování s akciemi, golf a slečny.

kopírovat K velmi pronikavým podstatným myšlenkovým či pochodům posledního času přiřazuje se úvaha na thene? ma současné /z pohledu tohoto času budoucí, v budoucnu minulé/ literatury. Tato nemůže i může přejímat vzory z minulosti.

Vždyť vše již zde bylo, není co objevovat. Kopírovat V současnosti nelze vytyčit nový postup, zdá se, že studna byla vyčerpána, vysušena, voda zmizela. Avšak nelze bezduše kopírovati, tudíž zbývá jediná a poslední možnost. A to Mlýnice. Svou podstatou eklektický postup. Mlýnice, jež semele vše, co ji přijde do cesty, co se do ní nahází. Proto jest velmi nadčasovým hlukovým tělesem Laibach, vydavší se do mlýnice po stejné nastoupené cestě, monumentálně hřmící hypnotický marš, napínající hlasivky polyfonií odkojených kvasioperních sborů z rodu chrámových, vlna za vlnou příboje zvukových barrier brutálně elektronicky agresivních za pomocí nejmodernější futuristické techniky, a zase samply, smyčky, programy, vyklepávající perlíkem, diamantovým kladivem mozek z hlavy, prostupující každý atom těla na hranici únosnosti, dokonalou koordinací robotických cuků podporovaných světelnými svazky zběsile šlehajících stroboskopů, nasvěcujících futurohororově urychleně zpomalený film, informace řítící se v protisměru větší a větší, střihy, vtah dovnitř, propad, explose... inspirace minulostí, netřeba hledat cosi zbrusu nového. Kombinací prostředků a postupů naprosto různorodých literárních stylů vzniká úchvatné umělecké dílo, což takhle například srdceryvný milostný román využívající jazyka seminární práce z matematiky a naopak. struktura Zároveň je třeba podržet kdysi správně nastolenou techniku totální nabouranosti struktury větné, trhat, kousat, rvát, vymýšlet neologismy, přestavět konstrukci čehokoliv od základů, stejně jako on, jakožto byvší jezdcem v kabrioletu, naprosto nedbajícím na zhmotnění zamotanosti šálu do nápravy, dopravil do svých úst nejeden krajíc chleba osoleného kým, čím - solí, či vkládal do didaktických pasáží poetické vsuvky, jakož i narušoval v půli každé vyprávění o zpěvu ptactva lesního popisem manipulace ve všeobecném slova smyslu za pomoci telepatie případně rozborem anatomie zvukových vln, vše prokládajíc osobními subjektivními asociacemi a vzpomínkami, stejně tak plátkovým sýrem. Velmi dobře se uplatňuje i práce s takzvanou eklektickou nadmnožinou umožňující výše popsaný postup podbarvit symbolistní významovostí, ještě lépe vše zaobalit surrealistickým automatismem. Dílo by nemělo být bezduchým blábolem volně nakupených nesmyslů, nelze usilovat prvoplánovitě o pěstování mentálního nesmyslna z důvodu universální negace, přestože vyřčené úsilí není zcela od věci, jak se o toto pokoušel nihilistický dadaismus, ale přednostní jest spíše jasná, pevná kostra, sledující sled myšlenek /viz. heslo surr. postupy/ s vnitřní gradací, pointou, smyslem, což ovšem zdaleka neznamená, že by měly být zavrženy zmíněné dadaistické prostředky /naopak, jedná se o vysoce sympatický směr s pestrou využitelností, zneužitelností, ropný vrt/, avšak jest třeba souběžně rozlišit vnitřní a vnější nonsens: vnitřní spočívá na principu nevalného smyslu sama o sobě, ve struktuře díla mu však patří jednoznačně zcela jasné místo s vnější logikou. Vnější nonsens nedá smysl ani kdyby se na hlavu stavěl.

emoční Míchají se sny s realitou a přijímač ztrácí

x pojem o běžném běhu věcí. Zvláště pro košaté výrony rozumová kreativity či automatismus nastává nutnost okamžirovina tého podchycení právě vyvěravší myšlenky, jelikož tvorby jen pokud se zpracuje určitý nápad ihned po jeho vytanutí a mentální synthesi, lze dosáhnout plnosti, maximalisované barvitosti a authenticity. Naproti tomu takové přímé uchopení impulsu může vyprovokovati ukvapenost v závěrech, a proto není na škodu vracet se k thematum, řádně uleželým co olomoucký syreček. A tím přichází na řadu základní rozpor rozumového a emočního přístupu, rozdíl mezi rozvahou a impulsem. Nejsnazším se pravděpodobně ukazuje oháněti se kombinovaným přístupem.

Vše uvedené přináší a nastoluje nový problem (ne) - dílu porozumí plně pouze autor, jen on sám disposrozumi- nující svou specifickou databásí vzpomínek, asociatelnost, cí, a vlastnoručními typicky vyvinutými kličkami (ne) myšlenkových kanálů. Proto pro autora může dílo smysl vyznívat takřka polopaticky, na druhou stranu pro zbytek čtenářstva opus se stává nepříliš srozumitelným, což značí, že kniha disponuje potenciálem naskočit na módní vlnu, strhnout s sebou příliv, ba dokonce státi se předmětem snobistických projevů jedinců i celospolečenských. Přemýšlivý člověk, tedy spíše nesnob, může díky svým myšlenkovým pochodům vyznačujícím se nekonečnou odlišností od oněch autorových získat naprosto nový dojem, zážitek, dílo vyznívá zcela jinak, ba dokonce není vyloučeno, že čtenářstvu budou stimulovány vlastní authentické asociace. Stává se tak toto dílo globálním, kdy nejen autorovi jest umožněno hledat nové a nové výklady, významy, bez omezení, nekonečno, mnohosmysly, zároveň čtenářská obec chápe se výsledků práce s naprosto odlišným přístupem a obohacuje výklady smyslu vyznění práce. Naprostou korunu všemu může nasadit sklerosa autorova, díky níž dotyčný sám zapomene, co chtěl básník říci a bude si muset znovu své dílo zkusit vykládat, čímž i on přispěje k bohatství palety literárních chutí vyvěrajícího pramene. Nekonečno možností zapřičiňuje v konečném důsledku nekonečný výčet zážitků. Autor se posléze dopracuje k absolutnu, globálnu, všeobjímajícímu paroxystickému vrcholu literární a vůbec umělecké tvůrčí práce.

komplexnost Bylo již zde zavaděno i o komplexnost vjemů útok /viz. smyslovost/, a tak nebylo by snad od věci na zmínit nutnost vytvoření multimediální komposice, smysly kdy literární dílo působící přímo na mozková centra doplňují vhodné hudební kreace působící na sluch otevíráním mozkových stavidel podvědomých pudových přehrad, zrak stimulující výtvarné vize s dílem související, speciálně zkomponovaná aromata dráždící do exstase čichové buňky, /nebyly by na místě eště jednohubky, aby se ten debil, co si to bude číst, měl čím nažrat? - přeneseně řečeno: dopřát vjemového zážitku i chuťovým čidlům - pozn. aut./.

Zůstává nasnadě, že nejvhodnější výtvarné a hudební výtvory pro doprovod děl jsou ty, jež navrhne autor sám, proto jest výhodou pokud dotyčný disponuje multimúsicky založeným multitalentem. Zážitek z působení takového díla se tímto posléze stavá veskrze totálním, překračujícím veškeré dimense, vymykajícím se všem běžným rozměrům rozumového chápání, přenášejícím člověka do říše ničeho, kde jest mu umožněno zůstati naprosto osamocen v království svých smyslů. Srovnatelné případně přesahující podobnou extasi jest nanejvýš sexuální vyvrcholení či umělý psychotropní stav.

abnormalita Evidentním zůstává, že literatura se tímto definitivně posouvá do polí působnosti vědního oboru psychopatologie. Není příliš pravděpodobné, že člověk se standardním způsobem uvažování, netrpící nijakými psychickými abnormalitami, by byl schopen dostát nároků na normy současné tvorby umělecké (nejen literární). Pokud nahlédneme do minulosti, zjistíme, že velká část spisovatelů (hlavně těch stravitelných) trpěla nějakou tou duševní poruchou. (Nepostižen byl pravděpodobně kupříkladu Jirásek a tím pádem se to nedá číst). Co se týče budoucnosti, jest nasnadě, že umění 21. století musí spoléhat výlučně na šílence. Běžnými postupy se stanou vypisování z depresí, popis halucinací, chorobných představ... Irracionalita definitivně porazí svůj antipod.

destrukce Nejsnáze se píše právě po otevření stavidel tvůrčích mozkových přehrad, tyto se nejlépe protrhávavají přehrad destruktory barrier, jimiž se stávají halucinogeny (pro otrlejší), noc a psychedelická hudba. Autor si tak umožňuje plynulejší, automatičtější a přirozenější tok kreativity, může se zaobírat s tzv. velkými ideami. Ta samá pravidla by měla platit pro absorbci děl, pokud je k tomu absorbent disponován.

konsumenti Mluvili jsme o tvůrcích umění, pohovořme též o konsumentech těchto výplodů. Nastolena jest otázka, zda přijímači schopní absorbovat tato dílka nebudou se rekrutovat pouze z řad vlastních tvůrců. Vznikly by pak uzavřené sekty umělců, kteří si budou navzájem předávat své výtvory, aniž by veřejnost měla možnost těchto se nabažiti. Proto veškerá budoucí kultura přežije pouze ve formě sloganu "umění pro umění" a vše ostatní, určené pro širokou veřejnost, přestane spadat pod kompetenci múz.

Interakce nespočívá jen ve vzájemném vnímání počitků na bási smyslové, ale i v obohacování komunikace, povětšinou verbálním či skriptickým přenosem informací. Proto je na místě vyřknout poměrně provokativní /avšak pravdivou/ myšlenku: člověk ničím neobohacující interakci je pro společnost doslova nepotřebným zbožím. Nemá smysl, své místo na Zemi. V rámci thesí o toleranci však nepřichází nic takového do úvahy, a proto musíme se pohybovat pouze v rovině abstraktní a označit podobné exempláře puncem intelektuální mrtvoly. Nezbytně nutnou se stává tvorba vlastního názoru, nepřípustným jest bezmyšlenkovité papouškování /když už, tak syntetický plagiát - viz. eklektické postupy/, důležité zůstává nesplynutí s povrchem mořským.

Autorova nejnovější novela nazvaná Spirála je dílem plně subjektivním, anžto Autor se necítí právě nejjistěji na tenkém ledě objektivní reality. Jedná se o expresívně-symbolistní podání polosurreálných impresí. Ke globálnímu pochopení díla bohužel naprosto nepostačí pouhá slova. /Pro přenosy myšlenkové projekce vnitřních vizí dosud nejsou lidské organismy žel disponovány./ Cílem díla není mystifikace laskavého čtenáře, a proto se drtivá většina faktografických údajů zakládá na skutečném stavu věcí. (Pokud jde o časové určení, prosa vymezuje přibližně předchozích 500 dní Autorova relativního pozemského života.) Autor se snažil nejspíše postihnout estetické hodnoty smyslovosti a možnosti květnatých výrazových prostředků naší mateřštiny. V rámci vyznávání estetických hodnot se Autor kloní jednoznačně k zobrazování positivních elementů, čímž tvoří protiváhu lautrémontovskému pojetí nechutnosti a odpudivosti coby nejvyššího estetického účinu. Jedinou možností tedy zůstává opěvování krásna, dokonalosti /zde opět narážíme na cosi, co nemá nic společného s lidskostí/, a pokud používá přemrštěného popisu negativních hodnot, pak jako výrazného barokního kontrastního efektu.

Autor průbežně zavrhuje svá postarší díla, jejichž papírů /byvších rozcupované na kousíčky/ používá coby pijáku a podložky pod novější kreace. Povětšinou však oboje dvoje /staré i nové/ zůstávají v symbiose a není důvodu je od sebe oddělovat, čímž vzniká lavinovitý efekt stále zamotanějšího děje, jenž však obdivuhodně zapadá do logických struktur s přesností švýcarských hodinových soukolí. Díky Autorově autovandalismu máme tedy možnost poznat jeho tvorbu z komplexního hlediska od nejútlejšího mládí a zároveň se nám dostává do rukou nevšední literární útvar přehuštěný neprvoplánovou symbolikou. Pozorný čtenář vysleduje prolínání mnoha dějových os a vkládání snových imaginací do reálných základů, na své si dozajista přijdou i milovníci červené knihovny, dadaismu či kyberpunku. Celý opus se tím stává hektickou crossoverovou črtou, volně křížící literární techniky, žánry a prostředky na základě zcela automatických asociací. /Tak promluvil Pan eklektik/. Ke slovu se dostane nezbytná klišovitost jakož i lehká parodie. Autor (coby typický zástupce tzv. klipové generace) hojně využívá progresívní techniky rychlého střihu, nedodržování časových posloupností a velmi efektní zpomalení situace, jejíž vnímání vyžaduje potlačení běžného pojmu o toku času. K výrazným uměleckým prostředkům, které Autor vybral z bezedné studnice vlastní pisatelské invence dozajista patří i takřečené "naboosterování" děje. (Vysvětlující poznámka: tento exoticky znějící výraz byl vybrán z elektrotechnické terminologie. Dal by se volně přeložit jako "zmaximalizovámí vnitřního pnutí pomocí kumulace".) Celý opus je všeobecně celkově přešponovaný až za hranici běžné únosnosti, čekatelnosti, nezbývá než kroutit nevěřícně hlavou nad nově a nově stále se vynořujícími zákruty, sledovat do jakých obrátek je možno vytočit (ne)děj. Oblíbeným prostředkem zůstavá v neposlední řadě i vrcholně mistrovský balanc na nejzazší úrovni hrany mezi kýčem a nejvyššími projevy umění, efektnost kráčí ruku v ruce se silně působivými músickými prostředky.

Hlavní postavou novely jest silně rozpolcená osobnost. Veškerá síla jeho mysli je upnuta k tajemné Femme Fatale, zkráceně pojmenované FF či Ona. Dalšími důležitějšími postavami jsou pohrobky minulosti stále přetrvávajíci v mysli. Téměř pohádkově bájným (a zastávajícím úlohu takřka personifikované chiméry) místem se stává opěvované Město na Západě - mimochodem skutečný urbanistický klenot. Spolu s Panským Sídlem se jedná o jediná dvě specifikovaná místní určení v ději, jež je možno stručně determinovat pozemskými výrazovými prostředky. Koneckonců s faktorem místa a času Autor pracuje naprosto barbarsky ne-li nijak, přinejmenším dělá dojem, že chronologie, souslednost a logika byly mixovány v kuchyňském robotu na nejvyšší otáčky.

Chronologie už to vzdala a odtáhla s nepořízenou, již ani Autor sám občas neví, co ho vedlo k zařazení některé pasáže za nějakou jinou, prostě tenhle nonsensový styl zauzlovaného myšlení pracuje výše uvedeným způsobem a nebude to lepší. Proto je tato práce nejhodnotnější asi pro psychiatry, kteří mohou získat přesný obrázek o struktuře mysli a zkoumat abnormální myšlenkové kanály.

Co se ještě místních určení týče, panuje všeobecná nechuť k běžnému popisu míst /znak skrývání čehosi před čtenáři, neukazování plných faktů ve své nahotě pravdy/, jediná vyjímka = Praha = hnojník, středobod /kde vzniká dílo/, v dalších případech užívání metafor, více či méně rozpoznatelných /nemusí se jednat jen o místní popis měst, krajin, ale i tak nějak v globálu, viz příklad níže/, hojné využití krajin halucinních a snových irreálných.

Příklad: když se napíše, že "vchází do temné síně", tak to nemusí znamenat, že se vyžívá v podzemních rozlehlých prostorách vynikavších absencí světla, ale spíše...no, ehm... Jéé to je ale blbej a exaltovanej příkládek, to už je hyperbola /ne tak zcela - sakra už by ten zpropadenej Autor taky měl vyfasovat papíry na schizku/ na polopatické vysvětlení.

Struktura díla jest koncipována coby pospojovávání /třeba do jedné věty/ vzpomínkových polí spolu časově nesouvisejících, vše zaobaleno do deky symbolů, doplňujících přirovnání, (mo)mentálních nápadů, krasomluvy, velmi mnoha naprosto nehmotných a nereálných popisovaných vizí, sloužících pro koumavé pouze coby již zmíněné symboly. Přes značnou vykonstruovanost není možné pohlížet na dílo coby na fabuli

Styl sklouzává přečasto do polohy parodie či /což je ještě ukrutnější/ autoparodie. Markantní je taktéž specifický system vkomponovávání veršů do textu. Tyto jsou využity coby náladotvorný faktor určitých pasáží spirály, stejně jako element surrealistickou metodou evokující hledání dávných vzpomínek, nutno podotknout, že nepříliš vyvolávajících positivní stavy ducha, jak by řekli freudiánští psychoanalytici: "latentně skryty v našem smýšlení přebývají neodstranitelné cíle tužeb, nezbývá než se vyrovnati s meritem věcí skutečných, přestože v tomto ohledu valné vyhlídky na úspěch nemáme". /Pro úplnost dodejme, že tyto verše představují Autorovu prvotinu, napsanou 94:10:22:20:00 v melancholickém stavu podníceném jednak okolní impresionistickou západokrajinou, jednak authenticitou tehdejších emocí naplňovaných falešným enthusiasmem, jakož i vědomím neodvratného začátku konce, jenž nastal 31.10. po dvou šťastných dnech. Báseň tedy vyjadřuje vědomý rozpor mezi skutečností a nalhávaným si idealismem některých pasáží. jak vidno - ani básník někdy nesebere odvahu odevzdati papíru vše./

Celkové pojetí Spirály jest možno označit za "deníkové" v souladu s tvrzením, že beletrie je mrtva a jediná transmutace, ve které má šanci přežít, jsou deníky /asi proto, že mohou přinést něco nového a zajímavého tím, že líčí subjektivní náhled neopakovatelného jedince/, jinak se literatura prý potýká s klišovitými tisícerými variacemi jednoho a téhož /příběhy ve stylu "Otec Goriot, Sever a jih"/. Pokud se řekne deník, nemusí to nutně znamenat "v 7.53 stolice normální", ale aktuálně tím lit. teorie označuje jakýkoliv tok subjektivních úvah, postřehů, veselých historek z natáčení, fantasmagoriakálních šíleneckých záchvatů blouznění, etc... I forma doznala úprav směrem k volnosti /viz. v rámci žánru obskurní er-forma/. Právě dříve zmiňované postupy (tj. výpis depresí a deskripce stavů blouznění) jednoznačně vhodně korespondují zrovna s deníkovým stylem.

Již jsme hovořili o důležitosti, kterou nese v díle samotném er-forma, /paradoxně nejvíce protěžovaná v nejautentičtějších a nejopravdovějších pasážích/, dávající možnost určitého nadhledu a distance od hlavní postavy. Přesto jest nad slunce jasno a patrno, že personnage principal a Autor jedno jest, neosobní vyjadřování prozrazuje, že dotyčný uvažuje v dimensích alter-ega /druhé já - vyskytuje se pouze u schizoiků/.

Z jazykových prostředků naskýtá se pouze jediná možnost = čeština, protože už tak je dílo dost nesrozumitelné a ještě tomu chudákovi čtenářovi přidělávat. Toto vyznívá paradoxně v pohledu na kvanta přejatých slov /že by se čtenář měl vybavit rovnou terminologickým lexikonem převzaté češtiny/. Tento způsob vyjadřování dává dílu určitou patinu exaktnosti, která se úchvatně barokně tluče s irracionálními emočními rovinami sdělení, navíc vytváří kolem Autora auru dojmu zběhlého vědátora vynikajícího v již uvedených exaktních přírodních vědách. To je ovšem pravý opak věci, Dotyčný zná prostě jenom termíny a dovede s nimi žonglovat. /Možná není od věci nadhazovat útržkovité anglické štěky, jakožto položky evokující správný dojem v kyberpasážích./

Dílo v sobě spojuje didaktický souhrn vlastních myšlének a poznatků /nejen z teorie literární tvorby/, esteticky vrcholný účinek uměleckého produktu (hledání uměl. dokonalosti), parodii, ověřování eklektiky. Samo dílo kopíruje zásady a názory v něm obsažené a načrtnuté a zároveň si protiřečí. Základním kamenem musí zůstati hlavně kontroversnost, provokace. Už se někdy neví do jaké míry je to vážně míněno - ať tak či onak, je to divné, nejednoznačné. Slovo závěrem: Autor vlastně neví, co by chtěl.

Logickým způsobem docházíme k poznání, že Autor, řídící se výše načrtnutými estetickými pravidly, dosahuje určitým způsobem duševní dokonalosti /jiné než tibetští svatí a přece tak podobné/. Stává se více než bohem, pro lid je ještě o kousek nepřístupnější, silnější, tajemnější. Může dostoupit úrovně všeobjímající entity, tak jako dílo jeho jest všeobjímajícím vjemem. Tento směr smýšlení jest možno nazvati surdeismem, povýšením se nad principy božství se současným respektováním Boha coby bytosti vládnoucí nad pozemšťany. Autor tedy v sobě slučuje zdánlivý paradox, kdy jeho maličkost jest nadřazena nad boha a zároveň vychází z lidu. Jeho tvorba pak může být naplno vnímatelná a srozumitelná pouze pro nadlidi, u nichž nehrozí předpoklad nebezpečí nepřipravenosti na smyslový šok končící šílenstvím, bezvědomím a ne zcela správným pochopením. Dílo Autorovo se stává lidem nesrozumitelným, vzdáleným, nepřístupným, postrádajícím sebemenší prvek přirozena, tedy totálně odlidštěným. Popírá svými zásadami respektování přítomnosti, přítomnosti lidstva na povrchu zemském, nepříjímá jej, trpí jeho existencí, trpí ji pouze coby omyl.

Heuréka, Autor je vlastně literární Dalí!!!

???????????????????????????????????????????????????

Dodatky

Když myšlenky přecházejí z bdění do útlumu, stává se člověk divochem či dítětem - to, co je v hlubinách, vyplouvá na povrch.

Intelekt v úplně bdělém stavu nemůže nikdy stvořit žádné umění.

Rozum nám dal vědu, nerozum umění.

Umění jest božské šílení, při němž se vyhání rozum metlou nesmyslu a žezlo třímá fantasie.

Umělecké dílo se nedá plánovat, musí růst (občas přeroste přes hlavu).

Výsledný efekt může nezasvěcenci připadat naprosto nesmyslný, avšak pustí-li z hlavy předsudky, může sdílet umělcův sen.

Ve zřejmém šílenství abnormálních umělců musí být nějaký smysl - jak znepokojující. /Pozn.: umělci - šílenci jsou normálnější než obyčejní smrtelníci, tak jako surrealisti našli realitu realističtější než realisti./

Genialita je schopnost spojit nespojitelné, hledat asociace tam, kde je nikdo nehledá.

It was a killing joke on the killing fields of literary arts!

Větrný mlýn počal se točit hrozivou rychlostí pod náporem burácejícího vichru vyluzovaného skalní masou reproduktorů. Na obzoru tyčily se rudé horské masivy, před nedávnem, lehce osmahlé na oleji, vytesané vytrvalými erosemi do nejfantastičtějších a nejkrásnějších tvarů a rozhodně nezalesněné, trpící vlastě naprostou absencí veškerenstva vegetace. Zesilovače čněly na míle vysoko a snažily se rozlousknout planetu /jíž mezitím učinily neobyvatelnou/ jako ořech bucharem. Prozatím dosáhly toho, že se roztočily všechny generátory větrnou silou vyráběné elektrické energie, jimiž byla poseta celá pláň, vyprahlé dno vysušeného solného jezera stalo se terčem pokusů slunečního kotouče o vyždímání půdy do poslední kapky vláhy. Trojlisté vrtule pomalu počínaly nabírat větší a větší obrátky.

Na dvoustémtřicátémpátém mlýnu točil se člověk ukřižovaný na variabilně nastavitelných listech rotoru. Vrtule přestávaly být samou rychlostí rozpoznatelné lidským okem ve svých zřetelných konturách, a tak bylo dozajista snazší vybavit si pozorovaný visuální úkaz coby kruh skládající se z mžitků nedbajících zákonů odstředivé síly otáčejících se předmětů. Z rotačních šmouh utkal jemným předivem éterický koberec, na kterém později odletí za dalšími dobrodružstvími 100+1 zahraničních nocí. Zvedl svůj zrak ke svatému muži, a přejal od něj svatozář. Za malou chvíli podařilo se mu zastavit vlastními silami pohyb rotoru a nebohý ukřižovaný nabyl alespoň možnosti setrvat v rovnovážné neměnné pose.

Nad zahradou větrných potěšení přelétl osamělý kondor, nechal se vynést do výšky vzdušnými proudy uvolňujícími se z větrné elektrárny v nebesa, aby nato okusil zážitek ze střemhlavého letu nadzvukovou rychlostí. Vyplnivše veškeré okolní prostory rozezvučel se skřípavý falset.

Mezitím se jednomu rotoru podařilo rozcupovat na cucky a naporcovat na plátky lehce nebem proplouvající monolit krupicově hustých mraků. Proto rychle vyměnil s poustevníkem trolejbus za magické flétny, zadul ohnivé vozy a létající koberec se s ním měkce vznesl, mizel v dáli, viděl jen zmenšující se letící tečku...

...za letu shlédl na Zem, aby naposledy spatřil pláň posetou stožáry větrných agregátů, všechny se v jednom okamžiku zažehly jako na povel rudým temně žhnoucím plamenem, les plápolajících obřích pochodní vytvářel úchvatnou podívanou na přízračnou atmosferu nastávající noci. Ze všech světových stran vynořily se v bílá roucha oděné postavy s kápěmi pečlivě zakrývajícími tvář. Temný obřad právě započal, pomalým vznosným krokem za hrobového ticha míří ke sloupu se svatým mužem, ani cvrček neodváží se vrznout. Těžký vzduch probíjející výboji extrmního napětí rozvážně dosedá na hlavy okolostojících přísedících, průběžně houstnoucí...

...seskočil nezraněn vydal se pěšky do jeskyně, kde čekal sud kečupu, opepřil jej, zalil pečenou bramboru, zakousl se do ní, vyjel traktorem na pole, během tepelné přípravy pokrmu dostal žízeň, sešel ke křišťálové studánce, kde laně zrovna zapíjely večeři, pozoroval fascinovaně zurčící pramének krystalicky čisté vody, jako pod lupou prohlížel si vlastní prsty vnořené do vlastní obličej zrcadlící kapaliny, začal nenasytně lokat, čerpat, čímž dehydratace dostávala pořádně zabrat.

Mlčenlivé postavy utvořily soustředné kruhy.

Pramen vytékal přímo ze skály do malé jímky byv ochucen alkalickými kovy, halogeny, všemi možnými ionty. Dostal se do záklonu ponořiv při tom své vlasy pod vodu. Napil se, umyl se, utopil se. Studánka předváděla katalog vodních vírů, odstíny zetlelých barev vyplavily šišku...

...vzepnuly své ruce vzhůru a prázdný skelný pohled zaostřily směrem k Velkému vozu. Mrazivě neměnným monotonním unisonem začaly zvolna odříkávat ledově chladné verše, jež jim přimrzaly ke koutkům úst...

...proud vody pomalu ledovatěl, až zůstal navždy ztuhlým křišťálovým artefaktem. Uchopil kovovou tyčinku a vyloudil tříštivě zvonivý zvuk z rampouchové zvonkohry. Celá poušť zledovatěla. I lopatky rotorů v půli otáčky, i poustevník, i čepice vzdálených hor, i oheň ve kterém se pekla brambora, i brambora, kterou musel vysekat z ohně arktickým cepínem. Když ji posolil, dala se ještě vcelku jíst...

...vztažené ruce zdály se vrůstat do hvězdami poseté oblohy, každý z nich si jednu vybral, s chutí se zakousl do lahodně šťavnaté dřeně, ohryzky napadaly do vysoko šlehající vatry, jedině Vega, jíž si uzurpoval vysoký muž, sojící uprostřed kruhů, jako jediný požívající výsady nošení černého šatu vklouzla do kapsy svého nabyvatele. jednohlasá litanie vygradovala na intensitě, odpovědí jí byl ponejprv lehce se shůry snášející vlahý deštík, skrápějící žíznivé dno solného jezera i špičaté kápě modlících se, posléze temný ton varhan, pozvolna houstnoucí, rozšiřující se, košatící, vyrůstající z oblohy jak ohgromný strom, objímající vše, prorůstající vesmír.

Sinusoida rozeznívající membrány, roztančující i retušující kladívka na masivních kovadlinkách jak písty motoru ve vysokých otáčkách, vlnící se do všech štěrbin. Zvuk. Rozpitvaný, rozložený na atomy. Otřásající se pás vzduchu. Vzduchu tvořícího atmosferu, atmosferu vlnící se rytmem tanga pod náporem stereofonních nízkofrekvenčních modulací vyluzovaných nebeskými varhanami. Varhaník, nebeský král, nedávno instaloval multimegawattový generátor k jejich pohonu. Obrovské megalitické píšťaly propouštějí ze svých útrob šroubovice zvuků na dolní hranici slyšitelnosti, zvuku vydavšího se na hřebenovou túru po hradbách napěněných chomáčů jiskřivě bílých mračen, zvuku dorazivšího uctít a ohlušit účastníky temné slavnosti, uctívače varhan. Ocelově šedé ocelové píšťaly, trubky tahnoucí se do nekonečna, kde se, přestože smontovány rovnoběžně jedna vedle druhé, potínají, čímž vzníkají zcela neznámé a omamující barvy tonů a jiné, invenční, snové stupnicové systémy, střetávají se při přípravách na kakofonický pudink, jenž bude vykydnut při apokalypse na planetu Zemi. Varhany, jež on, vlastnoručně, sestrojil - Ten, který si nechávíá vyplácet mzdu v Jupiterových měsících. Překontroloval všech dvanáct tisíc píšťal. Zjistil, že jsou v naprostém pořádku. Celý se rozzářil měkkým žlutým světlem, vydávaným Lunou schovanou v náprsní kapse, čímž byla popřena teorie odrazu slunečního svitu zemským satelitem. Jak vidno zpracovává i vnitřní energii dodanou dostatečně silnou osobností. Prohrábl zlehka olbřímí klaviaturu uchvacujícího instrumentu, zahrál několik akordů, začal se zaplétat do sledu improvisací a hyperefektních harmonií, jednotlivé tony v souzvucích počaly se proplétat ve vlněný rolák, jenž si byl navlékl před nastuzením chladem vydávaným žulovými klávesami. Druidové ve Stonehenge započali s programováním sekvencerů pro první koncert rajského synthetiseru. Součástí visuální koncepce celého představení, dalo by se bez nadsázky zvolat jeho zlatý hřeb měl být i východ slunce o půlnoci na západě a polární záře nad rovníkem /vzhledem ke špatnému algoritmu programovacího jazyka místo ohlášených atrakcí přeletěla nad hlavami publika omylem Halleyova kometa/. Pozemšťané, kteří doposud nestačili ohluchnout při generální zkoušce si trpělivě vystáli fronty na vstupenky, ti zbylí se soudili s pojišťovnami o výši pojistky za ztrátu sluchu či domy zbořené tlakovými zvukově naddimensovanými vlnami

Tenounké píšťaly započaly se otřásat prvními tony vydávanými útrobami jich samých, ztěžka dosedaly mistrovy ruce do nástroje, jaderný reaktor generující proud pro elektromotory prohánějící vzduch resonančními součástmi instrumentu štěpil až se z něj kouřilo, řetězová reakce udeřila čelním nárazem do zvukové stěny, nastálá explose odpálila himalajské pohoří na Merkur.

Soustava píšťal, klaviatur a samplerů připomínala obrovitý oltář pro uctívače kontrpunktů, monumentality, hluku, okázalých polyfonních ploch. Celý mechanismus se otřásal vibracemi, zdálo se, že stroj nebude vbrzku udržitelný v celistvém stavu...

Za dvě hodiny bylo po všem. Píšťaly se rozletěly a dopadaly v příjemné spršce do rovníkové Afriky, kde podnikaví domorodci nelenili, přiložili ruku k dílu a hbitě vystavěli ropovod. Ušní lékaři přestali být toho dne potřeba, a proto se rekvalifikovali na stavaře. Tvář na písku se převalila z pravé líce na levou a jedině pečená brambora dosud nevychladla.