On the road aneb Výpravy za poznáním

Martin Čermák

Tradici výprav (které se ovšem vzhledem k nemožnosti sladění časového programu všech příslušníků družiny uskutečňují až příliš zřídka) vymyslel pravděpodobně Mik. Prvních dvou se spolu s ním zúčastnili i Bob a Martin, na třetí se již objevil i profesionální remcal Vlastimil. Jednodenní průniky na neznámá území byly letos korunovány víkendovým průzkumem části Lužických hor, a to v kompletním čtyřčlenném obsazení... Účel výprav je již od začátku mnohostranný: nesedět stále doma na zadku, podívat se někam, kde mají lepší vzduch než v Praze, a v neposlední řadě poznat na vlastní oči a další smysly magická místa rozesetá v našich luzích a hájích.

Kounovské řady

Autor: Martin Čermák

Fotografie a závěrečné poznámky: Michal Pisko

První naše kroky směřovaly do Kounova u Rakovníka. Jak je tomu dávno, těžko odhadnout, ale rozhodně dávno, předávno. Možná si to přesněji bude pamatovat Mik (tímto mu dávám volnou ruku k jakýmkoliv poznámkám a zásahům do textu dle své úvahy, zejména pro doplnění rozlišných detailů, které si nevybavuji nebo jsem je již zapomněl); dalším případným vodítkem by mohla být datace fotografií, které jsme tehdy pořídili.

Cílem výpravy byly takzvané Kounovské řady, jedno z poutních míst všech keltofilů, pohanofilů a dalších individuí. Mezi nimi též nás. Cesta ke Kounovu je spletitá a dlouhá, takže tím lépe, na své si přijde zejména milovník železnice, jednokolejek a motoráčků. Jede se několik hodin, přestupuje asi mezi třemi vlaky Konečně nás lokálka vysypává na jakémsi zapadlém pseudonádražíčku, ani nevím, zda přímo Kounov, či cosi jiného. Řady kamenů a údajný výskyt menhirů však lákají více lidí než pouze naše tři maličkosti, a tak se jak v okolí nádraží, tak i po cestě k bájnému místu potuluje spousta divných typů, mezi které svou vizáží snadno zapadáme.

Jednoznačným maskotem této i dalších výprav je nepřehlédnutelný Bob. Vysoká, klátivá figurka, dobrácký úsměv a zářící oči skryté za intelektuálskými brýlemi. K tomu nevyčerpatelná zásoba hlášek a vždy nějaká ta veselá písnička po ruce (plus nekončící ochota seznámit nás s vlastními pěveckými schopnostmi). Bob je v každém případě pro družinu nepostradatelný zdroj dobré zábavy a minimalistického humoru. Akční prvek pro změnu ztělesňuje Mik: mozek většiny výprav, který plánuje, kam vyrazíme, zajišťuje dokumentaci a techniku (fotoaparáty) a dokopává ostatní členy k účasti na výletu tak dlouho, až se konečně všichni uráčí, hejbnou zadkem a jedou O Vlastimilovi bude řeč později, protože prvních výprav se neúčastnil. Čtvrtým členem družiny je Martin, jako jediný z přítomných disponující (na rozdíl od technicky nadaných společníků) humanitním vzděláním, a proto ustavený kronikářem, zapisovatelem, analytickým pozorovatelem a glosátorem dění. Na fotografiích ho poznáte dle extravagantnějšího zevnějšku, čímž se liší od nenápadnějších a přírodněji vyhlížejících spoluvýletníků. Vzhledem k nedostatku času a přirozené, neodstranitelné lenosti však na některé záznamy výprav nutno čekat i několik let.

Vydáváme se od vesnice přes jakýsi most nahoru do hor. Hned u mostku je krátká zastávka na občerstvení. Bob a Mik jsou na zádech vybaveni "telaty" jako správní trempové, Martin dává přednost městsky vyhlížejícímu batůžku. Oba "trempové" nezapomněli ani na něco ostřejšího, a tak se vbrzku objevuje flaška burbonu pochybného původu. Co jsme tehdy baštili k jídlu a zda se někomu chtělo na záchod, to opravdu netuším, leč vzápětí pokračujeme dál.

Nahoře na náhorní plošince s "Kounovskými řadami" je už pěkně veselo. Hezké počasí přilákalo rodinky s dětmi, amatérské výpravy badatelů, aktivní důchodce v pumpkách a další figury dotvářející tradiční kolorit víkendových výletů. Celý areál má přibližně čtvercový tvar a jedná se o nízký lesík (mnohdy spíš houštinu) obklopený poli či loukami. Velikost lesíku vám již nepovím, možná by šla dohledat dle mapy, ale jedna strana onoho pomyslného čtverce byla pravděpodobně delší než půl kilometru a kratší než dva kilometry. Uprostřed jej protíná hlavní cesta, z ní občas vybíhají postranní cestičky. Vše značeno typickými značkami se zeleným úhlopříčným pruhem, tj. symbol naučné stezky. Místy též informační tabule s texty o historii místa, přírodě atd., jak se na správnou naučnou stezku sluší a patří. Přibližně v polovině lesíka scházíme z hlavního "tahu" a vybíráme si jednu slibnou cestičku. Je lemována krásně pravidelnou daleko se táhnoucí řádkou balvanů o velikosti několika desítek centimetrů. Co přesně těmito řadami dávní stavitelé mysleli, asi tak úplně nezjistíme, byť nějaké domněnky byly určitě otištěny na oněch informačních tabulích. Že se však jedná o kultovní místo, o tom není pochyb. Postupně se snažíme hledat vlastní cestičky (spíš necestičky) proto scházíme i z oněch menších značených stezek a křižujeme les, jak se dá.

Naším aktuálním cílem jsou nyní tři velké menhiry (megality), které mají být podle všeho rozmístěny v blízkosti rohů onoho pomyslného lesního čtverce. Dokonce známe jejich jména. Hledáme kameny nazvané "Gibbon 1", "Gibbon 2", "Pegas". Žádné stezky k nim - zdá se - nevedou, značení a informace na tabulích jsou zmatečné, ještě zmatečnější je pak spoléhat se na "zaručené rady" cizích výletníků, kteří "vědí" kde menhiry najít. Posílají si nás od čerta k ďáblu.

Nakonec však máme štěstí. Po průniku hustou houštinou konečně v malé roklince narážíme na jeden z nich! Tuším "Gibbon 1". Jako "gibbon" moc nevypadá, spíše jako povalená kamenná placka zadupaná do země a měřící určitě hodně přes metr. Nikde ani noha, jsme jedni z mála trpělivých živáčků, kteří vytrvali ve svém úsilí a byli odměněni. Alespoň je tu skvělý klid a můžeme se nerušeně věnovat oslavě. Bob rozlévá burbon do kalíšků, připíjíme si, vznikají triumfální fotografie. Pokud se nemýlím, na jedné z nich se hoši tváří zle a mají kudly. Nechme se překvapit, fotky má u sebe Mik a určitě bude celý článek vhodně ilustrovat Přichází na řadu (snad) další svačinka a cesta jde dál.

Zbytek dne už z hlediska badatelského takto úspěšný není. Snažíme se najít i zbylé dva menhiry, nicméně mám pocit, že zde už to bylo bez šance. U "Pegasa" jsme byli odeslání kamsi na druhý konec lesa, prolezli vše skrz na skrz, sem tam dokonce i na nějaký kámen narazili, ale patrně to nebylo ono. Znali jsme snad už každý strom a keř, ale hledání jehly v kupce sena nám moc nešlo. O "Gibbonovi 2" jsme pak slyšeli "zaručenou zvěst", že ho ani hledat nemáme, že si jej někdo odvezl jako dekoraci na zahrádku, snad dokonce k onomu přilehlému baráčku (hájence?) u okraje lesa Ale to jsou jen dohady, pšenka už nám nekvetla, a tak jsme zahájili sestup do údolí a k vlaku. Opět mi poněkud hůře slouží paměť ohledně dalšího programu, ale mám takové tušení, že v hospůdce ve vesnici přišlo k chuti nějaké to pivo, možná i něco na zub. Druhá verze (podobně pravděpodobná) zní, že všechny hospody byly zavřené, a tak jsme vzali zavděk co nejrychlejším vlakovým únikem z tohoto zapomenutého kraje. Těžko říci, Mik možná bude vědět k našim závěrečným krokům více

Závěrečné poznámky

Kounovské řady byly poprvé popsány až v roce 1934, přesto podrobnější průzkumy a mapování proběhly až v sedmdesátých letech. Kounovské kamenné řady se rozkládají na náhorní plošině, zvané Na rovinách, nedaleko Kounova na Rakovnicku. Téměř dva a půl tisíce kamenů tvoří téměř 14 úplných řad a pozůstatky několika dalších. Největší z těchto kamenů, Gibbon I, váží až šest tun. Osud však tomu chtěl, že mnoho kamenů nenávratně zmizelo, aby byly použity jako mezníky, ukotvení chmelnic a na zahrádkách blízkých domů. O původu Kounovských řad existují i pochybnosti. Někteří skeptici argumentují, že kamenné řady jsou jen vyorané balvany kdysi oddělující brázdy polí či pozemků.

O pravém původu a účelu Kounovských řad se můžeme jen dohadovat. Mnozí soudí, že stavba měla astrologické poslání. Řady běží téměř severo-jižně a ze vzájemné polohy Gibbonu I a Pegase lze zaměřit body východu a západu slunce při zimním slunovratu.

Ať každý z vás věří čemu se mu zlíbí, Kounov a jeho okolí je ideálním cílem víkendového výletu, kraj chmelnic, polí i tichých, klidných lesů. Turisté tento unikátní historický nález doposud neobjevili a tak se výlet po náhorní plošině Na rovinách stává krásnou procházkou s možností soutěže, kdo první nalezne Gibbon I či Pegas!