Mšecké Žehrovice u Nového Strašecí

Autor: Martin Čermák

Fotografie a poznámky: Michal Pisko

Uplynulo mnoho a mnoho vody v řece Vltavě, než se opět zdařilo uskutečnit nějakou tu objevitelskou výpravu. Obratnému organizátorovi Mikovi se však nakonec podařilo nejen vybrat příhodný cíl výpravy a termín, jenž se hodil všem, ale dokonce přesvědčil k účasti i "nováčka v sestavě", našeho dlouholetého (už tak jedenáct let) spoluhráče-zloděje Vlastimila. Opět tápám s přesnou datací, ale měl by to být snad jeden z posledních slunečných dní podzimu 2001? Opět nechávám na Mikovi, tentokrát by snad už datace ani pro něj neměla být problém (ano, byl to podzim). Osobně to vidím na konec podzimu, nikoliv konec zimy.

Naší destinací byla opět oblast Rakovnicka, tj. směrem na severozápad od Prahy. Sraz u pokladen hlavního nádraží proběhl kupodivu hladce, dorazil i nováček Vlastimil, byť s určitým zpožděním daným tím, že se probudil a vypravil doslova na poslední chvíli. Mnoho nechybělo a opět bychom jeli v tradiční tříčlenné družince. Sedáme do úhledného supermoderního motoráčku, poprvé a naposledy jsem zažil, že průvodčí z reproduktoru vítal nově nastoupivší na každé zastávce, hlásil následující zastávku i čas, kdy na ni dorazíme. Nejprve lehký šok (tohle nemají ani mezinárodní rychlíky), poté legrace (je to jako hlášení rádia Jerevan; máme to tu jak v nějaké šestákové sci-fi při letu meziplanetární dopravní lodí), nakonec už lehká otrava, ono také slyšet neustále stejné hlášení v lokálce, která zastavuje snad každé tři minuty, není nic extra. Přesto byla cesta více než příjemná, sedadla pohodlná, průvodčí milý a celek příliš neodpovídal vžitému obrázku o kvalitě Českých drah. Dnes navíc dokonce jízda bez přestupu, panečku!

Po průjezdu kolem různých důlních oblastí (černé uhlí a pak jakési povrchové doly, možná lupek) vystupujeme na zastávce Nové Strašecí a naším prvním úkolem je vystoupat kaštanovou alejí od nádraží k městu. Pak se uvidí, co dál, ale kdesi v polích, lesích a loukách za městem by se mělo rozprostírat zapomenuté keltské hradiště. Jako obvykle:-) Hned na prvním kilometru na sebe Vlastimil bere roli "remcala" celé družiny. Remcá neustále. Nohy bolí, je to do kopce, jdeme moc rychle, nedopřejeme mu v klidu jeho cigárko (zbytek družiny tvoří nekuřáci), je to daleko atd. Alespoň je nějaká zábava (i když popohánět věčně posledního loudala, který se šine pět metrů za ostatními, je občas úmorné), Vlastimil tak (dle pravidel všech grotesek, frašek a jiných veseloher) tvoří skvělý ubručený protipól věčně dobře naloženému Bobovi. Ten dnes skutečně exceluje. Hned na prvních třech čtyřech kilometrech vysypal ze svého repertoáru snad deset písniček. S Mikem nás to přivedlo na nápad brát sebou příště na výpravy i diktafon a ve formátu mp3 pak umisťovat vedle textů a fotek z našich výprav též zvukovou stopu. Dadaistické kombinace, v jakých je Bob schopen míchat různé odrhovačky, navíc vždy ve vynikajícím kontextu s právě probíhající situací na výpravě, jsou obdivuhodné.

Procházíme městem, tradičním provinčním minisídlem, které však (protože se alespoň nachází ve středních Čechách) má otevřené krámy a hospody i dopoledne o víkendu. Bob s Mikem kupují v jednom z hokynářství jakýsi patok, tuším placatici broskvové. Poté však narážíme na první skutečný problém. Nevíme, kterým směrem se dát, abychom dorazili co nejsnáze ke keltskému kultovnímu místu, jež je naším cílem. Po určitých kontroverzích se ujímá vedení družinky obratný stratég a navigátor Martin. Dnes však zřejmě není ve formě a jeho navigační schopnosti selhávají. Končíme na zvlněné periferii města, na výpadovce kamsi do kšá. Kolem dokola jen silnice, zoraná pole. Kolmo na silnici sbíhá jakási stezka dolů do údolí, směrem na sever. Poté, co zbytek družiny odebral Martinovi vedení, se po ní vydáváme, skrz různá rumiště, staveniště, zahrádky, obytné lokality, sklady... Dolů, a zase nahoru. Vlastimilovi se převýšení terénu opět nelíbí, ale je v menšině. Alespoň se tedy ostentativně loudá. Mik testuje foťák (zlepšili jsme technické vybavení, máme digitál) a zabírá nás při vyhlížení světlých zítřků (tj. hledání správné cesty). Konečně narážíme na další silnici, která by nás snad již podle všeho měla zavést do kýžených končin. Po krátké štrece a přechodu mostu nad dálnicí se nám náš sen plní.

Dáváme vale malé okresce a mizíme v neznámých končinách: luka, lesy plné výzev, malé rybníky, provizorní chajdy. Sestupujeme do zcela nového světa. Vlastimil je naaranžován, kterak se rozhlíží po této slibné nové krajině, a zvěčněn Mikovým strojem. Pak již scházíme dolů, k prvnímu rybníku. Pozorujeme a fotíme vodní ptactvo, všude klid, ani noha. Nacházíme prázdné nábojnice od loveckých pušek jakožto předmět doličný naší výpravy. Bob stále "jde s písničkou jako ptáček" a málem sebou při šaškování na úzkém můstku vedoucím k břehu rybníka přes jakýsi potok řízne do vody. Pak již nacházíme (jako obvykle) značky se zeleným šikmým pruhem v bílém čtverci a patřičnou nálož "zastávek" s informačními tabulemi. Neklamné znamení, že jsme opět "na stezce", a to přímo naučné. Není to až zase taková náhoda, tabule jsme si v dálce vyhlédli již při prvním "sestupu z okresky". Teď marně přemýšlím, zda jsme náhodou náš technický park počínaje touto výpravou nerozšířili též o dalekohled (nerozšířili).

Rozbíhá se krátká debata, kterým směrem se máme vydat. Nakonec vítězí opět (jak jinak) mylná úvaha, a tak hned naše první kroky jdou zcela opačným směrem, než kde leží náš cíl. Krajina je to však hezká, plná zajímavých zastávek a místních informací. Je stále co číst a na co koukat, proto nikdo (snad s výjimkou Vlastimila) nelituje. Obcházíme z druhé strany náš oblíbený rybník, možná narážíme i na nějaký další, sledujeme pastviny a lesy a zjišťujeme, že máme hlad. Nakonec poznáváme, že jdeme opět špatně, to když prolezeme malý lesík (Martin se domníval, že by v něm mohl najít ještě nějaké pozůstatky z tehdejší masivní houbové sezóny) a zjišťujeme, že jsme opět někde zcela out. Tato výprava je zřetelně nejvíce poznamenána blouděním, ale zato se alespoň opravdu důkladně seznamujeme s tamními končinami a nemáme pocit, že by nám něco ušlo. Po nalezení malé mýtinky je zaveleno k občerstvovací pauze za účelem doplnění kalorií a živin. Na mýtince roste moc hezká houba, kterou badatelé, fascinovaní jejím vzhledem, bez váhání zvěčňují (viz foto). Následuje opulentní oběd ze zásob domácích i dokoupených. Nepamatuji se přesně na jeho složení, ale určitě došlo na ochucenou lučinu a snad i nějakou paštiku. Kdosi z výletníků měl dokonce jakýsi pokrm, který nebylo v polních podmínkách úplně snadné konzumovat, ale nakonec vše dopadlo dle představ.

Vydáváme se posilněni opět na cestu. Abychom učinili přítrž bloudění, ptáme se (konkrétně řečeno - ptá se patrně mluvčí výpravy, Mik) na polní cestě mezi pastvinami jakési dobré duše z řad domorodců, kde nalezneme ono keltské kultovní místo. Pro každého badatele a cestovatele je náklonnost domorodců klíčovou podmínkou! Jsme vysláni úplně na druhou stranu pastviny, u které se zrovna nalézáme, orientačním bodem má být jakási hájenka na obzoru. Horizontální charakter krajiny se nám opět podařilo zvěčnit jako důkaz ne zcela snadné navigace a již vyrážíme požadovaným směrem.

Přicházíme k hájence a skutečně! Na druhé straně lesní cesty začíná plot obory, uvnitř které by se měly skrývat pozůstatky činnosti dávných Keltů. Dokonce nám totéž říká i omšelá cedule. Vzbudili jsme navíc pozornost místních živočichů. Až na stezku se za námi přišel podívat místní ochočený kozel či koza, zřejmě potomek obětních kozlů z dob pohanských rituálů. Že by místní hajný či jiný obyvatel onoho domku u keltského hradiště byl posledním žijícím druidem nebo podobnou existencí? Další komplikací se ukazuje být nepřístupnost obory, občas (pokud se dobře pamatuji) podepřená i cedulkami o zákazu vstupu. Jsme však rozhodnuti nějaký vchod najít, a tak ji začínáme obcházet severním směrem. Stále však působí neprodyšně. Cestou ještě dochází k menší nehodě, když nějaký umělec (patrně Vlastimil) podcení nebezpečí vyplývající z elektricky napájených ohradníků a dostane šlupku proudem, běžně určenou spíše dobytku. Nic nás ovšem nezastaví a po probrodění se zarostlou loukou dorážíme z jiné strany k oboře. Opět hermeticky uzavřená. Hm, co tedy teď? Mik, Bob a kupodivu i Vlastimil ztrácejí trpělivost a lezou rovnou přes plot, využívajíce tak výhodu, že z této strany je nikdo neuvidí. Vědeckým a badatelským výpravám nelze bránit ve výzkumu, členové družiny se vrhají vstříc keltskému světu. Martinovi se přes plot nechce, proto jde stále dál, kolem obory, a hledá případný lepší průchod. Po několika stech metrech však zjišťuje marnost svého počínání a využívá stejné cesty jako jeho společníci před několika minutami. Po těch se však slehla zem. Martin prozkoumává zevrubně všechna možná místa uvnitř obory, avšak nikde nikdo. Pouze několik opravdu pěkných, leč již žel zkažených hřibů.

Ke slovu se tedy (poprvé v historii našich výprav) dostává další prvek soudobé techniky - mobilní komunikace. K velkému údivu je i opuštěná obora s keltským hradištěm pokryta signálem našich operátorů, proto je Martin v mžiku nanavigován k malému svahu, na kterém sedí a odpočívá zbytek výpravy, vydatně se posilňující broskvovou. Po zkompletování družiny je vydán povel k závěrečné zteči a vrcholnému bodu dnešnímu programu. Průzkumu keltského kultovního placu. Nacházíme jej poměrně snadno. Jedná se o pravoúhlý val nakupené zeminy, jakýsi geometricky působící násep. O mnoho více zde asi neuvidíme, leč magie místa přesto ukazuje svou sílu: nacházíme houby rostoucí v magickém pravidelném kruhu (viz foto), pozdrav zemských siločar, ze kterých čerpali místní druidové svou sílu. Fotíme se v různém rozestavení na veřejnosti nepřístupném náspu, pravděpodobně jakožto jedni z mála průzkumníků, kteří pronikli do srdce tohoto místa. Jeho okolí je příjemné - řídký listnatý les, hra světla a stínu.

Po krátkém setrvání v tomto hájemství a fotografické seanci míříme ven z obory a dále k Novému Strašecí, cestou necestou, přes ploty, mokřady a další přírodní útvary. Výprava má velký hlad, a tak končí na zaslouženém posezení u pivka. Jako první padá naše volba na sympatickou hospůdku v přízemním baráčku. Kromě několika nedostatků (točí se zde Krušovice, byť ne zas tak špatné, pivovar ostatně leží v blízkém okolí; navíc chybí výběr jídel, utopenci a zavináče situaci nezachrání) docela příjemné posezení. Místní jsou zřejmě technicky na úrovni - byť se hospůdka nachází de facto ve vesnické chalupě, je vevnitř vybavena průmyslovou kamerou, která zabírá pohled do místností viditelný na monitoru u pípy. Mám takový pocit, že vrchní dokonce zapředl s Mikem debatu na téma digitální foťáky.

Posléze jsme se však přece jen rozhodli změnit firmu a zašli do (sice ne zrovna útulně vyhlížející) restaurace v jakémsi nízkém paneláku, ze kterého se vyklubal hotel, působící vizuálně (zejména pokud jde o interiér) jako lázeňská zotavovna z dob reálného socialismu. Bylo to poněkud strašidelné, anžto jsme (alespoň zpočátku) byli jedinými hosty, nicméně pivo (výhodou cestování vlakem je, že nikdo nemusí lemtat tonic, aby mu nesebrali řidičák) a hlavně teplá večeře přišly k chuti. V dobré náladě se za soumraku vracíme na nádraží. Vlaky mají slušný jízdní řád, a tak večer opouštíme další magický kraj v přetopeném smrdutém motoráčku. Onen smrad je pak posledním (skutečně magickým) vjemem dnešního dne. Je generován nohama zcela ukázkového mladého houmlesáka s ksichtem jako vysmátý lívaneček, jenž si k zvýraznění efektu ještě sundal boty, aby vystavil své nohy na odiv čidlům čichu ostatních osob nacházejících se ve vlaku. Ve vagóně se nedá dýchat, puch působí téměř jako přírodní anestetikum. Chlapík má zjevně dobrou náladu a oblažuje spolucestující vtipnými proslovy. Z jakési popelnice zřejmě vyhrabal Blesk a nenapadlo jej nic lepšího než citovat nahlas, aby se pobavili i ostatní. Při příjezdu do Dejvic konečně vystupuje se slovy, že tady jsou kasárna a že by mohl zkusit narukovat, protože by mu alespoň vojáci dali zadara oblečení, jídlo a ubytování. Zřejmě nenarukoval, protože jsem jej potkal od té doby ještě nejméně dvakrát - v civilu. Nejprve na Andělu po dlouhotrvajících prosbách vyžebral od mé přítelkyně zpola snědený smažený sýr, poté se patrně uchytil jako prodavač Nového prostoru a byl mnou spatřen, an kolportuje nejnovější výtisky v kavárně Tragédie.

Tímto magickým smradem tedy byla zakončena v pořadí třetí magická výprava

Příště se můžete těšit na průzkum Lužických hor a snad i na výlet na Okoř.

Závěrečné poznámky

Pro snadnou orientaci v okolí Nového Strašecí a Mšeckých Žehrovic jsme pro vás připravili přehlednou mapu se zakreslením nejdůležitějších orientačních bodů. Budiž vám ku prospěchu!